3. dubna 2018

Olívka ~ osmnáctiměsíční


Olívka má 18 měsíců, teda už je má celkem dlouho, ale víte, jak to se mnou je. :D Nicméně jásejte se mnou, prokletí "nejhoršího věku" je prolomeno a už je nám vše zase o něco líp. Olívka mluví jak divá a už se s ní dá mnohem lépe domluvit. Vše je momentálně na cestě ke světlým zítřkům, teda snad když pominu to, že za pár měsíců rodím no. :D Koho by zajímalo srovnání s osmnáctiměsíčním Toníkem, tak ho najde TADY a obligátně přikládám i Olívku před rokem - půlroční špunt!


Hrubá a jemná motorika

Olívka chodí a Olívka běhá, běhá s Toníkem, běhá za Edgarem, běhá skoro pořád. Mimo to obstojně jezdí na PUKY a zvládne už ujet celkem hodně, kiláček určitě, když má dobrou náladu. Zatím se mi to ale těžko spojuje s Toníkem, který oproti ní samozřejmě na svém kolo-odrážedle frčí v úplně jiném rychlostním stupni, ale to vychytáme.

Olívka chodí s přísunem po schodech (s držením za ruku nebo si poradí i sama držením se o něco) a všude, ale naprosto VŠUDE šplhá. Miluje zkrátka jakoukoliv překážku a ihned se ji bez bázně vrhne zdolávat. Strašně. Rychle. Problém je, že té holce se ale vůbec nedá věřit. Přeceňuje se, nehlídá se, nekouká pořádně pod nohy a vůbec není opatrná. Takže má každou chvíli modřiny, boule či dokonce prokousnutý ret. (Zuby má kupodivu zatím všechny, co jí zatím narostly..)

Je to v porovnání s Toníkem v tomto věku velká změna. Toníka jsem téměř vůbec v tomto ohledu nemusela hlídat a "jistit". Prostě lezl jen tam, kam to dokázal. A dával pozor. Já chápu, že noha mu může podjet vždycky, ale to může u čehokoliv, takže nějaké velké stání za zadkem jsem s ním nikdy neuznávala. S Olivkou je to ale o tolik jiné! Musím na ni dávat mnohem větší pozor. A to se snažím ji nejistit příliš, aby si nezvykla, že ji máma vždy "chytí". Měla jsem dojem, že pár pádů a poučení z nich jí prospěje. Někdy se mi ale zdá, že to vůbec nefunguje a ona si z toho prostě vůbec nic neodnese, nebo vážně nevím..

Co se týče ruček, zvládá toho už hodně. Navléká i celkem malé předměty, s přehledem vkládá tvary, snaží se vše skládat a sestavovat, staví vysoké věže (10 kostek klidně), umí otevřít různé druhy uzávěrů (což někdy ústí v poněkud dramatické momenty, vtipné až s odstupem času). Přisunuje si ke svým šplhacím eskapádám nábytek kamkoliv po bytě. Jí a pije sama - přesto si někdy vyprošuje krmení, a tím mi celkem pije krev. Bordel po jejím stolování je už nesrovnatelně menší. Tohle by šlo. :)

Ráda se obléká nebo se o to aspoň snaží, Všechno chce teď dělat sama, takže se ji snažím nechat, ať si vše zkusí. Nevím teda, proč pořád trvá třeba na tom, že si samostatně obleče punčocháče. :D To samozřejmě neumí, ale zvládá si obléknout a svléknout čepici, šálu, některé typy bot či třeba kalhotky.








Hry a hraní si

Olívka si hraje ráda s někým i sama. Někdy vyžaduje vyloženě asistenci, ale v průběhu hry na ni okamžitě zapomene a ponoří se do toho a hraje si úplně samostatně. A to i docela dlouhé časové úseky. Delší než si pamatuji u Toníka ve srovnatelném věku. Několikrát za den se zabaví sama i na na 20 minut, což je super. Působí u toho soustředěně a pohrouženě, což mi dělá hroznou radost. Tak i tak ale vyžaduje, aby s ní byl někdo minimálně v místnosti. Často jí ale nevadí, když si u toho dělám něco svého, takže dobré!

Nejraději krámuje odněkud věci. Vytahá si ze skříňky pod umyvadlem všechny prázdné kosmetické tašky a nosí je různě po bytě, otvírá a zavírá, něčím je plní a zase vyprazdňuje. Ze skříňky na saponáty (kde ještě pořád nemáme novou dětskou pojistku! Ale už jsme ji aspoň koupili, fakt!) si vyndává čisticí prostředky jeden po druhém, rovná si je do řady, přenáší je po jednom na druhou stranu kuchyně a pak zase zpátky. Vyndá všechny lepicí pásky z košíku a navléká si je na ruce a nohy. Dlouho si vydrží hrát s krémy a impregnacemi na boty a podobně. No, prostě radost. :D Já ji teda nechávám, protože jsem ráda, že si hraje a že je do toho pohroužená. A já mám chvíli klid.

Z hraček miluje různé plyšáky a panenky, hlavně ty, co vypadají jako miminka, krmí je a koupe a češe. Miluje autíčka a vlaky, moc ráda si s Toníkem staví koleje. Teda spíš - Toník má koleje a Olí si hraje s vláčkama a příslušenstvím. Ráda mu ale pomáhá a vše mu podává. Miluje vkládačky a dřevěné kostky. Má ráda balonky a dráhu pro balonky, kam je může házet. Ráda vaří v kuchyňce a nosí mi své výtvory. Neskutečně miluje houpačky všeho druhu. Miluje vodu, jo a taky sníh! Toho nám bylo letošní zimu dopřáno opravdu hodně a Olívku nepřestával fascinovat.  

Strašně ráda a vtipně tancuje a ráda taky "na něco hraje". Muzikální je určitě víc než Toník byl či je nyní. Ráda si prohlíží knížky, ukazujeme si v nich a hledáme a pojmenováváme všechno možné. Rozpozná v a najde v nich už snad úplně cokoliv. :D Nejradši se ale kouká furt dokola na to, co už zná. Některé pasáže už "umí" vyloženě zpaměti.











Komunikace a sociální život

Olívie strašně moc mluví. Její slovní zásoba a schopnost komunikovat je bez přehánění dechberoucí. U Toníka v jejím věku jsem měla dojem, že je v mluvení a komunikaci oproti ostatním dětem v okolí poněkud napřed, ale to, co předvádí Olivka, o tom se mi vůbec nezdálo. Aktivně používá alespoň 250 různých slov. Zdaleka se přitom nejedná jen o podstatná jména. Ráda si "poroučí", takže umí mnoho slov jako je třeba "napít", "podat", "pikýt" (přikrýt), "pojď", "nechci", "tam", "hotovo", "tak" a dokonce "potože". Zvládá už i dvou či tříslovné věty, když chce. Na očkování v 19 měsících (takže teoreticky by to mělo patřit až do dalšího zápisu) doktorku se sestřičkou naprosto ohromila tím, že po žihalde do předloktí nejen, že neplakala, ale dokonce si ukázala na stejné místo na druhé ruce a pronesla "ještě druhou". V tomto ohledu můžeme být opravdu maximálně pyšní. A hrozně mi to ulehčilo život!!

Když bylo Toníkovi 21 měsíců, vytvořila jsem mu na památku mapu slov, která v té době používal. U Olívky jsem pořád vyčkávala, že jí to teda vytvořím taky, ale až ve stejném věku, aby to měli pěkně nastejno (moje úchylka). No byla to nejspíš chyba, protože už teď v 19 měsících toho umí tolik, že už to prostě dohromady nikdy nedám. Tak asi smolík no. :D

Jinak rozumí všemu, poslouchá pokyny, ukáže a pojmenuje kde co. I tak ale o konflikty nouzi nemáme. Většinou to ale není o nějakém neporozumění, jako spíš o silné vůli a prudkých emočních reakcích. Když něco nejde, je to prostě pro ni velký problém a k slzám či vzteku rozhodně nemá daleko. Kliďaska to rozhodně není.

Co se týče ostatních lidí, společnost miluje. Oproti Toníkovi ji teda mnohem déle trvá, než se někde rozkouká a osmělí. Většinou je ze startu v neznámém prostředí dlouho nalepená u mě. Kontakt s lidmi má ale ráda, hlavně má ráda ostatní děti. Dokáže si s nimi i pěkně hrát, i spolupracovat. To bude asi tím starším bráchou. :) Jo a strašlivě miluje zvířátka.



 





Denní režim, temperament a nějaké ty fyzické údaje

Olívka na osmnáctiměsíční prohlídce vážila 11 kg a měřila 77,5 cm
. Je na svůj věk strašně malinká a na svou výšku nadprůměrně těžká. Má stále 12 zubů, i když špičáky už se sem tam v různých obdobích ozývají, čekám je už velmi brzy. Byli jsme s Olívkou taky poprvé u paní zubařky na prohlídce. Nemocná byla v tomto období celkem standardně, často sopel, trochu kašel, jednou trochu ošklivější rýma s návštěvou u dr. a vyfasováním antibiotických kapek do nosu, ale naštěstí nic horšího.

V noci spí zhruba od 9 do 6:30 a spala by asi i trochu dýl, kdyby ji ráno nebudil Toník. S nočním kojením jsme sekli po Vánocích, tedy někdy po 16. měsíci. Už se to buzení pro mě vážně nedalo, navíc s dalším těhotenstvím zase hrůza prostě. Vzala to trochu hůř než tehdy Toník, ale hodně nám s tím pomohl Nekorektní, který za ní v noci chodil výhradně místo mě snad skoro 2 měsíce. Bohužel se ani s koncem nočního kojení v noci budit nepřestala, je to už ale únosné. Někdy spí celou noc, ale častěji se jednou či dvakrát vzbudí a po utišení hned usíná. Zato oproti Toníkovi mnohem lépe a rychleji usíná, žádné dramatické a dlouhé ukládání se s ní vůbec nekoná. Každé dítě má prostě něco. :) 

Přes den má Olí jeden poobědový spánek dlouhý okolo dvou hodin, který stále tráví v kočárku na terase. Docela se i kryje se spaním Toníka, takže tohle máme dobré. Na odpolední spánek ji v 18 měsících ještě kojím, i když je to spíš symbolicky, sama cítím, že už moc mléka nemám, ale podudat ji nechám. Ostatní denní kojení (i to na večerní ukládání) postupně opouštěla až do těch 18-19 měsíců. Tohle zůstalo jako poslední.

Jí už víceméně všechno, ale je celkem vybíravá - rozhodně teda ve srovnání s Toníkem. Preferuje maso a miluje sýr, má ráda výrazné chutě - slanou, kyselou a sem tam se nepozorovaně dostane i k něčemu pikantnímu, a je s tím v pohodě. Zeleninu v některé úpravě či struktuře máme někdy problém do ní dostat, ale vytrvávám! Je to pro mě důležité. Oproti minulému období by se nejradši pořád krmila, sama jíst umí, ale často si říká o krmení. Snažím se "být tvrdá" ale prostě někdy je v zájmu všech okolo jí vyhovět, tak snad je to jen období...

Co se týče nočníčku, okolo toho 18. měsíce jí to najednou nějak seplo a začala se o něj hlásit. Úplně z ničeho nic. Takže doma už je bez plenky a s minimem nehod chodí čurat i kadit na nočník či záchod. Nesmí ovšem mít dole nic oblečeného, jak cítí textil mezi nohama, učurává do něj - i když to ihned nahlásí. Na její přání jsme koupili první sadu kalhotek a občas je doma nosí. Už má i střídavé úspěchy, někdy přežijou bez úhony, minimálně ale jedny denně skončí počůrané. Venku a na spaní nosí plínku a vůbec se nehlásí. Teda jen bobek, a to v 95 % ihned "po činu". Takže uvidíme, času má dost.

V kostce je Olívka moc chytré a šikovné děvčátko, co si umí trpělivě samo hrát a je i příjemně sociální. Zase je to ale celkem střela a nemá pud sebezáchovy, hodně s ní taky zametají různé emoce. Miluje pozornost. (Po kom to asi má?)









 








19. března 2018

mimimóda ~ pro lásku k nošení dětí

Dnes pro vás mám tip na něco mimořádného. Rovnou na začátku uvádím, že nadšení budou hlavně ti z vás, kteří si oblíbili nošení dětí v šátcích. Já právě mezi takové "šílence" patřím. 

Nošení a šátky miluju, i když jsem v nosící komunitě spíš takový kompromisní okraj. :) Osobně nosím hlavně proto, že je to výsostně praktické, že je to kontaktní a že je to krásné. Nikdy jsem nenosila denně - snad proto, že mi obě děti dobře a hodně spaly a že měly v oblibě i kočárek (mě zase bavilo tyto dva prostředky různě střídat a kombinovat dle situace). Počet úvazů, které umím, by se dal na jedné ruce spočítat a velká část šátků na nošení dětí se mi ani moc vizuálně nelíbí. ALE..

Fotka uživatele KodoBa.
Nádherný klobouk!

Fotka uživatele KodoBa.
Praktická taška na bok vhodná (nejen) k nošení

Ale to, proč nošení miluju, to by vydalo na několik samostatných článků. O tom to ale dneska nebude. Dnes se zaměřím na krásu a na módu. A částečně taky na určitý sentiment, protože vědomí toho, že je přede mnou za pár chvil definitivně poslední nosící období, to se mnou teda dost hýbe. :)

Dnes vám představím kamarádku Báru a její značku KodoBa. Šije naprosto úchvatné věci z odstřižků šátků na nošení dětí. A zdaleka se nejedná jen o "mimimódu", jak uvádím v nadpisu, ale taky o módu a doplňky pro dospělé, o hračky a o nejrůznější praktické věci. Často o věci, které by vás ve snu nenapadly, že by se daly ušít z šátků - třeba plně funkční deštníky nebo třeba boty.

Fotka uživatele KodoBa.
Funkční nepromokavý deštník

Fotka uživatele KodoBa.
Renovované lodičky

Jak strašně moc je Bára šikovná, precizní a kreativní, to poznáte ihned jen ze zběžného pohledu na její výrobky. Poznalo to také několik výrobců šátků a tkadlen, kteří už s její značkou navázali různé formy spolupráce. Patří mezi ně třeba Váleček, Vlda, Loktu She nebo Vatanai.

Já osobně jsem z představy toho, že se k šátku s malou vyladíme krásnými doplňky, úplně unešená. Ke kočárkům se ženské "stajlujou" už dlouho, tak proč ne k šátku? A co je pro mě ještě zajímavější? To, že mi po skončení nosícího období zůstane na památku něco, co mi ho bude připomínat. Že mi zůstane památka na můj oblíbený šátek, který jsem už poslala dál. Nebo to, že si z konkrétního šátku, ve kterém jsem odnosila dvě děti, nakonec nechám ušít třeba kabelku. :)

Fotka uživatele KodoBa.
Hodinky

Fotka uživatele KodoBa.
Nákrčník

Bára šije jak z odstřižků dodaných zákaznicemi, tak i ze své "zásoby". Tu si neustále rozšiřuje pátráním všude možně doma i v zahraničí. Je až neuvěřitelné, kolik projektu věnuje času, energie a "srdíčka". Navíc když k tomu zvládá pečovat o dva batolecí špunty s ještě menším věkovým rozdílem, než máme my! Má za to můj hluboký a neskonalý obdiv. 

Celý minulý rok např. dodržela vlastní výzvu a každou neděli publikovala jeden úplně nový výrobek z šátkoviny, který sama vymyslela a ušila. A tam se teda daly najít kousky! 

Fotka uživatele KodoBa.
dětské válenky / nosící botky

Fotka uživatele KodoBa.
zápisník

Určitě na ni mrkněte, zaslouží si to - KodoBa na Facebooku.

Fotka uživatele KodoBa.
Zimní ušanka

Fotka uživatele KodoBa.
Taška na notebook - pro mě - vzpomínka na můj šátek Kokoskaa Secese, který už dělá radost jinde

Fotka uživatele KodoBa.
Zásilka přímo pro Vatanai

4. března 2018

mateřství ~ tři dny se dvěma dětmi brzy po sobě (a s třetím v břuchu)

Před půl rokem a před rokem jsem publikovala články o tom, jak u nás vypadá takový jeden běžný den. Ráda bych se k tomu částečně vrátila. Dnes vám pro hlubší pochopení situace popíšu, jak u nás aktuálně probíhají typické tři dny během pracovního týdne. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?

Hlavní účastníci - Toník (skoro 3 roky), Olívka (rok a půl), já ve 23. týdnu těhotenství a Nekorektní
Roční období - celkem mírná zima, aktuálně dost vlhká

PONDĚLÍ

Děti vstávají souběžně kolem sedmé hodiny. Vchází spolu za ruce k nám do ložnice. To je celkem dobrý čas i okolnosti. Rychle s nimi vstanu a za mohutného popohánění dětí vařím dvě kakaa a chystám čtyři misky müsli, vařím vodu na čaj a kávu, krmím Edgara. Zvládnu tu nejzákladnější ranní hygienu (svou) a taky pořešit věci v pokojíčku - roztáhnout závěsy a žaluzie, vyvětrat peřiny, otevřít okno. Nasnídám se ve stoje u linky, aby mě děti nechaly chvilku na pokoji. :)


Nekorektní vstává do práce, ale trochu nestíhá, takže se jen rychle nají, osprchuje, obleče a jede. Jelikož nemáme uvařené žádné jídlo, náš plán je jasný, dnes dopoledne musíme zůstat doma a vařit. Dětem na Toníkovu žádost pouštím pohádky na Youtube, to mi dává tak 20 minut klidu - to je maximum, kolik se vydrží koukat Olív. Toník si pak dá ještě tak čtvrt hoďky sám a pak to vypínám. Mezitím roztřídím prádlo a do pračky putuje první ze tří várek. Taky si +/- v klidu dopiju kafe a přečtu si u toho zprávy.

Je asi tři čtvrtě na devět a já ženu děti na nějaké to hraní do pokoje. Dnes chce Toník malovat barvami, tak to bude pro mě náročnější. :) Chystám stůl, papíry, vodu, štětce, rozmíchávám tempery. Pak si malujeme, Toník dělá různě barevná sluníčka, zkoušíme společně namalovat medvěda, snažím se, aby Olí nic nerozlila ani si nedávala barevné štětce do pusy. O půl desáté to balíme a všechny a všechno umýváme, je čas na vaření.


Dnes bych měla navařit na dva dny, ať mi vaření neblokuje ještě i zítřejší dopoledne. Vařím těstoviny s boloňskou omáčkou a k tomu kotel vývaru. Část mi poslouží na zítřejší kuřecí polévku a zbytek dám do lahve do ledničky na další vaření. Do toho chystám dětem na svačinu strouhanou mrkev s jablkem a rozinkami. Olívka "vaří" se mnou, zásadně chce sedět na lince a se vším "pomáhat", Toník je střídavě s námi a střídavě si sám hraje. Jak se blíží čas oběda, je čím dál protivnější. Oba chtějí všechno furt ochutnávat - sůl, mouku, sýr, neuvařené těstoviny.. Já je střídavě zapojuji a střídavě okřikuji a hlídám. Párkrát vypěním. Když už vše přesáhne hranici únosnosti, Toníkovi pouštím v kuchyni Déčko.

Kolem půl dvanácté obědváme. Vše proběhne relativně hladce a všichni se najíme. I když teda Olívku musím krmit, protože si to v poslední době furt vyžaduje. Sama to přitom dávno umí! Po obědě chtějí děti koukat na pohádku, tak mám asi 15 minut času na vyskládání myčky z včerejšího večera, naskládání té hory nádobí z vaření a poklizení kuchyně. Pak beru Olívku a kolem půl jedné ji ukládám na spaní do kočárku - tzn. navleču ji do zimního oblečení a (teď už spíš symbolicky) ji nakojím. Toník mezitím dál kouká na pohádky. Vzniká mi chvilka času, tak pověsím prádlo a zapnu druhou várku.



Kolem jedné ženu Toníka na spaní, ale chce si ještě v posteli číst a pak povídat a usne tak až o tři čtvrtě na dvě. To je blbé. Odhaduji, že zhruba za 45 minut už vstává Olívka, to moc času nemám. Tak zvládnu vyřídit pár pracovních mailů a kouknout na internetu po nových botech. Na jaro nové potřebují obě děti. Nic teda neobjednám, protože je Olív po půl hodině už vzhůru. Vařím ji kakao, nachystám bílý jogurt s piškotama a rozinkama. Chvilku si hrajeme a povídáme.

O čtvrt na čtyři vstává Toník, to si dnes moc nepospal no. Nevadí, třeba aspoň děti půjdou večer dřív do postele. (Haha.) Horší je, že se probudil v blbé náladě a potřebuje dopéct a domazlit a furt poplakává. To zas vyvolá vlnu nevole u Olív. Ale dobrý, zvládneme to, já se ani nerozčiluji, protože jsem odpočinutá po polední pauze od dětí. :) Druhé kakao, druhý jogurt a je čas pakovat se ven. Na půl pátou mám být v Prenatalu na velký ultrazvuk.


Čas je neúprosný, vypravování nám trvá hrozně dlouho, i když děti relativně spolupracují a v mezičasech si hezky hrajou. V 16.15 vyrážíme z domu, což znamená, že nestíhám. Děti musím nejdřív odvést šalinou ke kamarádce na pohlídání, pak pěšky doběhnout do Prenatalu. To tam budu tak o 15 minut pozdě minimálně.  Nekorektní dnes bohužel nemůže děti obstarat, protože má důležité meetingy celkem pozdě odpoledne. Díky bohu za kamarádku, co bydlí kousek od Veveří. Cesta proběhne bez větších konfliktů (teda až na obligátní Olívčin řev v tramvaji, že chce sedět jako Toník na sedačce a ne v kočárku, na to ale tentokrát vůbec nemáme čas!), předání dětí u kamarádky kupodivu taky. Měla jsem z toho obavy, protože stres už ze mě fakt prýštil a myslela jsem, že to děti vycítí a bude to krušné. Naštěstí ne.

V 16.43 dobíhám do Prenatalu, sestřička je milá a prý vůbec nevadí, že mám zpoždění, oni prý taky. Hm. Na řadu mě berou až v 17.15, vyšetření ale nemůžou dokončit, protože je mimi špatně natočené a oni tak nevidí pořádně na srdíčko pro měření průtoků. Musím se jít projít a za dvacet minut repete. Někdy po šesté dobíhám s jazykem na vestě ke kamarádce za dětmi. Všichni žijou a nikdo prý dokonce ani nebrečel, super! Chvíli po mně doráží Nekorektní. Děti si spolu s kamarádčinými ještě chvíli pohrajou, my dospělí pokecáme. Pak to všechno popakovat (trochu stresu a nevole) a o půl osmé jsme doma.


Pak už to jde ráz na ráz. Já vysvlékám a cepuji děti - co kam patří, umýt ruce, atd. Nekorektní chystá k večeři nějaké obložené pečivo a zeleninu. Pak si pohraje s dětmi a já pověsím druhou pračku. Hm. Tak třetí pračka nic, tu už zapínat nebudem, vydrží do zítřka. Pak jdou děti do vany a já se k nim přidávám. Zuby, pyžama a úklid hraček po bytě a v pokoji. Nekorektní si lehne s Olívkou, já s Toníkem a čteme si. Pak zhasnem, Olí vedle Nekorektního usne a já s Toníkem si ještě povídáme. Pak usíná i on.

Vcházím do kuchyně a je čtvrt na deset. No. Docela dobrý čas. Dnes usnuli rychle. Zapneme si nějaký film, u kterého oba vytuhneme. V noci se Olív vzbudí jen 2x (obstará Nekorektní) a Toník jednou, to zařídím já. Samozřejmě tam u toho usnu, takže tam strávím asi hodinu a půl, ale dobrý. Do naší postele se dobelhám ještě před svítáním na chvíli spánku a děti dospí celkem dobře.


ÚTERÝ

Dnes jede Nekorektní jako každé druhé úterý na služebku do Vídně. Tzn. vstává brzo na vlak. Už dlouho se nestalo, že by svým vstávání nevzbudil i děti, a dnes je to stejné. Všichni jsme tak vzhůru už od asi 6:20. A děti nevrlé. A já tím pádem celkem taky. Přežijeme kakaa, snídani, kávu, ranní pohádky. Zapínám třetí pračku ze včerejška. Chvilku si s dětmi pohrajeme v pokoji.


Na 8:30 má dnes přijít pro děti naše hlídačka Zuzka. Chystám jim věci, naháním je, oblíkám je, chystám ven svačiny a pití. Když Zuzka dorazí, děti mají radost, společnými silami se Zuzkou děti dovypravíme, pusiny a jsou z bytu! To je najednou pohoda!

Mám tři hodiny času na práci a rychlé vaření. Dnes toho musím zvládnou co nejvíc. Udělám si kotel teplého čaje s medem a citronem a jdu na to. Čeká mě jeden prodejní článek pro nejmenovaný aquapark a co nejvíc z měsíčního plánu Facebookových příspěvků pro jeden penzion na Vysočině. Dobré téma, už to mám trochu promyšlené a práce mi jde od ruky. Jsem dost koncentrovaná a čas letí jako bláznivý.


V jedenáct musím začít vařit. Rychle oberu maso ze včerejška, zahřeju vývar, povařím v něm novou mrkev, připravím krupicové nočky. U toho odbíhám k práci. Ještě pár grafických úprav a můžu být relativně spokojená. Můj dnešní poměr čas ku odvedené práci je výborný. Přemýšlím o tom, že to, co zvládnu za tři hodiny i s dovařením polévky, třeba jinde jiní vypracovávají i celý pracovní den. Cítím radost a hrdost (dvě věci, kterých se mi běžně na rodičovské moc nedostává, aspoň ne souběžně).

V 11:30 dorazí dobře naladěné děti, prý byli celou dobu venku, super! Umýt, převlíknout a dáme si oběd. Polévka je plná noků, co děti milují, takže jsou všichni spokojení (a ve výsledku strašně špinaví samozřejmě). Po obědě si děti hrají na honěnou a já zvládnu pověsit prádlo a zapnout pračku s plínkama. Pak se obligátně koukají chvilku na Déčko a já poklidím kuchyň a vyřeším myčku.


V jednu usíná Olív, odnesu ji do kočárku, Toník mě u toho zamkne na terase. Nemám na sobě ani mikinu ani u sebe nemám telefon a venku začíná trochu sněžit. Naštěstí se drama nekoná a celkem rychle se mu povede podle mých pokynů otočit kliku do správné polohy. Uf. To bylo těsné. Pak si jdem s Toníkem lehnout a číst. Usíná kolem půl druhé, což je skvělý čas.

Dává mi to zhruba hodinu a půl prostoru pro pokračování v práci. A nakonec zvládnu vše, co jsem si představovala. Dokonce si i u práce vypít kafe! Olívka se budí asi 15 vteřin po tom, co zavírám práci. Tak boty dětem musím objednat jindy no. :D Sotva ji dovařím kakao, budí se i Toník. Tak dělám rovnou dvě. A chystám dva bílé jogurty. Pak se děti chvilku koukají na pohádky a já pověsím ty plíny, co na mě v pračce čekají doprané už pár hodin.

Pak společně s dětmi stavíme koleje, děti se u hraní dost přetahují a vůbec jsou na sebe nějací nepříjemní. Proto to (dloouze) balíme a mizíme ven. Padá déšť se sněhem, takže volba padla na dětskou hernu Lemur. Od pěti odpoledne mají slevu na vstupném, bude nás to stát jen 50 Kč za dítě plus útrata, takže not bad. Děti se tam vyřádí, já tam pobíhám mezi trampolínou, houpačkami a poklidným sezením na židli. Nakonec se rozhodnu, že si tam dáme i společnou večeři - pizzu, takže děti jsou u vytržení. Těch 20 minut od objednání po vydání je teda kvůli jejich "těšení" dost krize, ale ve výsledku dobrý.


V sedm v Lemurovi zavírají a my míříme domů. Vypravování a odchod je teda bizár, jako vždy - ať už je jaro!! Ale cesta celkem v pohodě a doma už jen rychle všichni tři do vany. O čtvrt na devět jsou děti v postelích a chvilku si čteme. Pak vysvětlím Toníkovi, že nejprve uložím Olívku a pak přijdu za ním do postele. Sice se mu to moc nezdá, ale nakonec u sebe nahoře zhasne a já Olívku trochu nakojím a ona pak usne. Toník mezitím vytuhnout nestačil, tak se potichu vyplížím z Olívčiny postele, připevním jí zábranu a vylezu nahoru do patra k Toníkovi. Nechce si ani povídat, ale dojde mu voda v malém hrnečku, co mívá u postele. Takže mé plížení pokračuje do koupelny pro novou a zase zpátky. Nakonec Toník usne zhruba v devět, těsně po tom, co uslyším klíče v zámku. Nekorektní je doma. ♥

Chvilku si popovídáme, dáme si z Vídně dovezené Mozartovy koule a pustíme si film. V noci se Toník nevzbudí, ale Olív spí hůř, když už k ní máme jít potřetí, donesem si ji rovnou do postele, kde s námi dospí až do rána.

STŘEDA

Probouzím se hrozně rozbitá. Sice nás už po půl druhé ráno žádné dítě nevzbudilo, což není vůbec zlé. Ale kolem půl šesté ráno se nám do postele nakvartýroval Toník. To si vlastně matně vybavuji. Nicméně Nekorektní, Toník, Olívka a já s pupkem v naší posteli stočtyřicítce  - jako nic moc. Bolí mě rameno a za krkem. Je nějaké velké světlo. Budík ukazuje 7:20. To je čas sice krásný, ale zrovna ve středu se to moc nehodí. Nestíháme.


Trochu se zavrtím a tím probudím Olívku nalevo i Toníka napravo ode mě. Děti mají dobrou náladu, bleskurychle udělám kakaa a všechny ranní záležitosti, zabalím Toníka do školky. Budím trochu nerudného Nekorektního, který je sice rád, že vstáváme tak pozdě, ale je taky rozlámaný, takže výsledek spíš negativní. Sprchu už nestíhá, před osmou nejpozději musí vyrazit, aby zavezl Toníka do školky, pak ranní špičkou překrosil Brno a na první ranní call v 8:45 už byl v kanclu. Toník protestuje s oblíkáním, takže to tomu moc nepřidá. Všichni jsme podráždění a křičí se hned po ránu.

Odjezdem chlapů se situace zklidňuje, vařím si kafe, které ale vypít během dopoledne už nestihnu. Olívka trvá na čtení knížky, chvilku tomu věnujeme a pak nás musím urychleně balit a vypravovat. Zas to hrozně trvá a mě už se z toho chce brečet - plínka, bodyčko, tričko, punčochy, kamaše, svetr, rukavice, šála, čepice, kombinéza, boty, pak sebe, namalovat se samozřejmě nestihnu, musí stačit, že se učešu, dám si náušnice, BB krém a ve výtahu rtěnku - kde je kruci už to jaro??


Z logistických důvodů se rozhoduji, že oběd si s Olív dáme venku a nechám ji rovnou pak usnout po cestě domů v kočárku, musím kvůli tomu brát velký kočárek, se kterým je pohyb po městě, schodech, MHD o dost nepříjemnější, ale co už. V 10 dorazíme na pracák, kde potřebuji vyřídit prodloužení doby pobírání rodičovského příspěvku, aby mi to vyšlo do dalšího porodu bez přerušení. Je to dost opruz, protože ty peníze jsou mi i celkem jedno, jak je vyčerpám, ale potřebuji po celý rok 2018 příspěvek pobírat, nesmí mi tam vzniknout mezera, jinak by mi zbytečně pak doměřovali skrz mou živnost vyšší sociální a zdravotní. Doufám, že mi ohledně toho na pracáku poradí, jak si to mám nastavit, aby mi to vyšlo, ale zároveň co nejmíň peněz propadlo. (Spoiler alert - iluze, samozřejmě ve výsledku, když jsme tam byli napodruhé, neporadí nic a ještě jsou nepříjemní.)


Je tam nějak strašně plno. Automat na výdej lístků mi hlásí, že je přede mnou 601 lidí. 601! Tak to nic no, to je čekání tak na 5 hodin. Nicméně Olívce se na pracáku líbí, tak si chvilku hrajeme na chodbách úřadu a odcházíme v 11 s nepořízenou. Přejíždíme na oběd do Quick bistra, je to jen asi 4 zastávky, ale Olí se hrozně vzteká. V šalině ji musím vypustit z kočárku a pak jí asi už podesáté vysvětlovat, že nesmí mačkat čudlíky. Uf. V Quicku už je ale pohoda. Dáme si společně zeleninovou polévku a španělského ptáčka a po cestě domů mi Olívka usne v kočárku.

Doma ji bez úhony převezu na terasu, dopiju si studené kafe a konečně dětem objednám ty boty, pak přes hodinu pracuji, takže bilance není zlá. O půl třetí Olív vstává a po svačině a po hře s kostičkami se znovu oblíkáme (neeeeee!) a vyrážíme pro Toníka do školky. Beru Olív jen do golfek a do ruky pro Toníka odrážedlo a helmu. V 16:15 ho vyzvedneme ve školičce a jedeme na sraz s Nekorektním. Přesné místo si domlouváme telefonicky až po cestě. Dost sněží a obě děti pomrčují, ale v 16:50 u polikliniky na Rybkové předávám Nekorektnímu děti. Ten je naloží do auta a jedou domů. Já jdu dnes na besedu o Férovém podnikání s Krkavčí matkou. Juhů.


Dojdu tam samozřejmě pozdě, ale naštěstí nejsem zdaleka poslední. Blbé na tom je hlavně to, že na mě zbydou místa jen vzadu na takových nepohodlných kostkách na kolečkách bez možnosti se opřít. Přednáška je super, nicméně dvě hodiny nepohodlného sezení jsou pro mě už i v této fázi těhotenství opravdu na hranici únosnosti. Snad jsem měla radši stát. Během pěti minut po skončení stihnu navázat jednu možnou spolupráci do budoucna s jinou účastnicí, juch. A mizím na šalinu. Tam mi dojde, že jedu vlastně sama, takže si rychle posílám SMS jízdenku. Uf, na tohle se snadno zapomíná a pokutu fakt nepotřebuju. Zatím dobrý ale!


Po půl osmé jsem doma. Jakmile mě děti vidí, Olív začíná brečet a Toník protestovat. Prý ale doteď byli hodné, navíc jsou po večeři, tak dobrý. Pak běžný kolotoč (konec hraní, zuby, úklid hraček) a ukládáme jako obvykle - já si čtu s Toníkem, Nekorektní s Olív. Olívka je tuhá do deseti minut, Toníkovi to pak ještě trvá, ale o půl desáté už máme s Nekorektním klid na sebe. Těším se, že zítra je Nekorektní na homeofficu, stejně tak v pátek, tak mě čekají dva trošku jednodušší dny (a jeho naopak dva trošku náročnější). Večer v posteli si vzpomenu, že už dva dny mám volat mamce a furt jsem se k tomu nedostala. No, zítra přes polední spaní dětí pracovat nebudu, to zase až v pátek, tak vyřídím telefonáty a možná si pak sednu i k šití. Nebo k blogu. Možná.. (Ježiš a co já budu zítra vařit?)