26. července 2016

mimi móda ~ vzpomínková potřetí

Navazuji na svůj druhý příspěvek o naší oblíbené mimi módě. Opět jsem vyřadila kousky, které Toník nosil tak odhadem od 6 měsíců do roka, a na ty nejmilovanější dnes zavzpomínám.



Tak tahle tři bodýčka byla úplně nej. Body s vestičkou a motýlkem jsem pořídila na bazárku Modrého koníka a bylo opravdu hypersladké. Toník v něm byl fešák a gentleman a vždy si vysloužil hodně pozornosti. Body s pohádkovým lišákem byla moje specialitka, je to opět jedna z věcí, které asi normálně člověk pořizuje spíše pro holčičku, já jsem ale nemohla odolat. Jako jeden z mála kousků je pořízen nový resp. v outletu Lindexu. Černé body Bloodsucker bylo půjčené od rodiny ze Zámrsku a bylo prostě špičkové. Jediná škoda byla, že mělo krátký rukáv a to se u nás trochu minulo s ročním obdobím, takže bylo nakonec využité míň, než mohlo.

Toník ležící 5 měsíců

Toník 6 měsíců s Nekorektním na Chillibraní

Toník 6 měsíců

Toník papač 7 měsíců

Toník koukač 7,5 měsíce

Toník s Jonáškem 10 měsíců

Toník stáč 11 měsíců


Trička s dlouhým rukávem koupená na bazárku pobrne.cz. V kompletu byla tři, ještě tmavě modré, ale to nebylo tak pěkné jako tato dvě. Proužek i medvědy jsem prostě zbožňovala.

Toník 6,5 měsíce s tátou

Toník 7 měsíců s Jonáškem na mimi józe

Toník 9 měsíců na nočníku

Tonik 10 měsíců papač placiček


Čtyřlístkové pyžámko z outletu Lindexu bylo kupované nové a mělo Toníkovi nejen přinést štěstí, ale i demonstrovat politické preference jeho maminky. :D

Tonik 5 měsíců

Tonik 6 měsíců se strejdou

Tonik 6,5 měsíce na dovolené na Kolelači


Nádherná mikina džínového vzhledu a svetr se sobem, oboje kupované bazárkové, myslím, že na brumla.cz. Svetr mu vydržel dlouho a oba kousky byly můj naprostý TOP!


Tonik necelých 8 měsíců s tatínkem

Tonik 8 měsíců v koši na prádlo

Tonik 8,5 měsíce na cestách

Tonik 1 rok nespokojen na zimní Stezce v oblacích



Tyhle dvoje kalhoty pochází z celkem velké hromádky oblečení, které má Toník po tatínkovi. Ano správně, po TATÍNKOVI. Není to roztomilé? Čest mé paní tchyni, že takovéto kousky zvládla uchovat po tak dlouhou dobu v tak pěkném stavu.


Tonik 7 měsíců v Mýtě

Tonik 8,5 měsíce spinkač

A TADY JEDEN BONUS PRO POROVNÁNÍ: Nekorektní cca 11 měsíců?

Tonik 9,5 měsíce s babičkou



Miluju punčochy. Toník má (či v té době měl) opravdu hodně punčošek. Líbí se mi hlavně (jedno)barevné, a to i pro kluka - červené, hořčicové, fialové.. S ťapičkami i bez ťapiček. Punčochy jsou prostě super věc hlavně pro pobyt doma a přes látkovky teda. Tyto dvoje byly absolutně nejoblíbenější, oboje z bazárku, už nevím z jakého, ale asi z brumla.cz nebo z www.klaudincinkoutek.cz, mám je na spoustě fotek, tak aspoň ochutnávka.


 Tonik 6,5 měsíce a selfie s maminkou

Tonik 7,5 měsíce papč

Tonik 7,5 měsíce klekač

Tonik 8 měsíců hrátky s polštářem a botou

Tonik 9 měsíců hrátky s Anežkou

Tonik skoro 10 měsíců nešťastný stoupač

Tonik 11 měsíců ničitel pravidelného focení



A na závěr: čepička, ve které Toník vypadal jako pilot nebo oldschool řidič. Chupaná, heboučká, na zavazování, přes uši - prostě naprosto špičkový kousek. Suverénně vítězka mezi všemi čepicemi v Toníkově životě (a to Toník čepice nesnáší...). Kdybych tak věděla, odkud jí mám... pravděpodobně nějaký online bazárek. Ale už vážně nevím.


Tonik 6,5 měsíce výstup na Velký Lopeník

Tonik 7 měsíců v tramvaji

Tonik skoro 8 měsíců fešák

Tonik 8 měsíců u divadla

Tonik 8 měsíců ve vyškovské ZOO

Sepisovat tyhle články je čím dál náročnější, i proto, že musím dlouze lovit ve starých fotkách, tak tento bude nejspíš už poslední, minimálně za Toníka. I když kousků, co by si zasloužily zmínku, máme v šatníku opravdu víc než dost. 

A jak k oblékání dětí (cca do roka) přistupujete vy? Máte nějakou oblíbenou značku, obchod, bazar? Podělte se v komentářích o své tipy.

14. července 2016

flashback ~ první porod

Přesně před 16 měsíci se narodil Toník, přesně za měsíc mám termín druhého porodu. Tenhle dnešní hezký časový souběh mě přiměl k sepsání svého prvního porodního zážitku. Mně to trochu pomůže vyčistit si hlavu a ujasnit si některá přání před druhým porodem a zároveň mi to poslouží jako zaznamenání téhle jedinečné vzpomínky. Pro Vás to třeba bude zajímavá sonda do toho, jak u nás momentálně probíhají porody, spousta prvorodiček to určitě ocení. Tak jak to před těmi 16 měsíci celé bylo?

Byl pátek 13.3.2015 a já jsem prožívala konec naprosto bezproblémového těhotenství. Za celou dobu jsem neměla žádné podstatné obtíže, všechny testy dopadly vždy na jedničku, Toníček byl nachystaný pěkně hlavičkou dolů a já se cítila plná energie. Porodu jsem se nebála, měla jsem za sebou (společně s Nekorektním) čtyřhodinový intenzivní předporodní kurz a taky jsem měla načteno několik knih věnujících se přirozenému porodu. Tašku do porodnice jsem měla nachystanou, v ní i několik kopií svého porodního plánu a k tomu všemu tušení, že tento víkend už bude Toníček s námi.

Ještě v pátek jsem se vydala na asi sedmikilometrovou procházku po Brně, odpoledne se ještě stavila na kávu kamarádka Ája. To už jsem měla nepravidelné nebolestivé kontrakce tzv. poslíčky, které jsem si pomalu začínala měřit, abych věděla, zda se zpravidelňují a zkracuje se mezi nimi interval. Večer už jsem měla kontrakce pravidelnější, asi po 15 minutách, ale stále byly velmi jemné a nebolestivé, jen takové zvláštní tvrdnutí břicha. Takže plán byl jasný - večer trochu červeného vína a horká vana s Nekorektním a ono se ukáže - zatímco poslíčci v teplé vodě ustávají, pravé kontrakce zesílí.

Okolo sedmé večer, ještě než jsem stihla napustit vanu a nalít víno, volá kamarádka Pája: "Ahoj Jani, máte doma nepijícího řidiče? Noo.. praskla mi voda a nemůžu se dovolat Peťovi, je někde venku." :D Pája měla termín porodu asi 2 - 3 týdny po mně. No, i když se nakonec nikam nejelo, Peťa se našel a ženu do porodnice odvezl sám, já jsem se prostě musela smát. Celý den kontrakce, tušení, a nakonec porodím později než Pája? No uvidíme. Následovala vana, kontrakce sice nijak extra nezesílily, ale rozhodně ani neustaly, nakonec jsme si šli lehnout s tím, že to budu sledovat a kdyžtak do porodnice vyrazíme v noci.

Asi nemusím říkat, že jsem toho moc nenaspala, stále jsem si měřila/stopovala kontrakce (TIP - na měření kontrakcí existují šikovné aplikace do chytrého telefonu) a snažila se u toho co nejvíc odpočívat. Kolem jedné ráno už jsme měla stabilní kontrakce zhruba po pěti minutách a byly už i trochu silnější, tak jsem vzbudila Nekorektního, že pojedeme. 

V porodnici (Brno - Bohunice) byl naštěstí celkem klid, sobota 3 hodiny ráno, asi tak dvě tři další rodičky, žádné drama. Napojili mě na monitor a asi půl hodiny sledovali průběh kontrakcí, které jsem už musela trochu prodýchávat. Nicméně přítomná asistentka se tvářila jako že z toho možná nic nebude a i já jsem si všimla, že čísla, které můj monitor ukazoval jsou o dost nižší než čísla vedle napojené paní. Mimochodem dodnes nevím, co ta čísla přesně znamenají a jak by měla být vysoká. Po kontrole u doktorky mi bylo oznámeno, že jsem otevřená na 4 cm a že mě teda přijmou na porodní pokoj. Velmi milá PA se mnou ještě sepsala nějaké papíry (všechno včetně tak důležitých otázek jako je adresa zaměstnavatele :D ), zavolali Nekorekního vyčkávajícího v čekárně (ještě vtipkovala, že si tam čte časopis a že je to asi pěkněj kliďas) a zavedli nás na porodní box.

K mému zklamání jsme dostali box, který je zrovna opravdu spíš box než pokoj (v Bohunicích mají různé typy), vedly do něj velké zašupovací dveře z celkem frekventované chodby a šlo hodně slyšet okolí, tedy mě hned taky napadlo, že i já ven z boxu půjdu asi dost slyšet. No co už. Nekorektnímu nabídli občerstvení a oděv (asi aby si měli za co účtovat tu pětistovku za doprovod u porodu), já se taky převlékla a zůstali jsme sami. Byly asi 4 hodiny ráno, kontrakce mi trochu zeslábly, což se dalo čekat vzhledem k nervozitě z procesu při příjmu a rozptýlení pozornosti. Jen co jsme ale osaměli, mohla jsem se zase pěkně soustředit na porod a kontrakce zase pěkně sílily. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně vůbec nevytáhla svůj porodní plán, ale jelikož byla PA milá a hodně si se mnou o mých představách povídala, usoudila jsem, že nebude potřeba.

Zhruba co půl hodinu se na nás vždycky přišla podívat naše PA, ptala se jak mi je, občas zkontrolovala průběh otevírání nebo nabídla nějakou pomoc, taky nás hodně chválila, jak nám to hezky jde. S Nekorektním jsme vtipkovali, byla jsem párkrát i ve sprše, pěkně jsem se otevírala, bolest byla zvládnutelná, zkrátka krása. Léky na bolest jsem odmítla, i když jsem si nechala zavést pro jistotu kanylu, kdyby nakonec byla potřeba. Přijala jsem také nabídku na klystýr, i když jsem tušila, že nebude potřeba, jelikož jsem přijela už dost vyprázdněná (tělo se před blížícím se porodem samo čistí, i to mi napovědělo, že je porod za dveřmi). Nebylo to nic nepříjemného a aspoň jsem se zevnitř prohřála.

V sedm ráno končila naší PA směna, tak se s námi loučila a říkala, že si myslí, že do poledne už budeme mít miminko u sebe. My se s Nekorektním ještě smáli, že to bude určitě dřív, tipovali jsme tak v 9 nebo v 10 že bude po všem. PA jsme ještě prosili, aby nám za sebe poslala stejně milou náhradu. No to jsme ještě netušili, jak daleko od pravdy jsme byli.

Kolem osmé se nám přišla představit nová PA, měla s sebou také studentku s jejíž přítomností jsem neměla problém. Nová PA po vyšetření ale zhodnotila, že se otevírání od posledně moc nepohnulo a že tedy musím na monitor. Tahle mantra se se mnou táhla potom celé dopoledne. Nová PA trvala na tom, že musím být téměř konstantě připojená na monitoru, že porod resp. moje otevírání postupuje pomalu a musí tedy sledovat, jak se daří miminku. Problém ale byl, že ležet nehnutě na zádech na monitoru mi hrozně vadilo, a tím se mi jako v začarovaném kruhu opravdu zpomalovaly kontrakce. Věděla jsem, že potřebuji stát, hýbat se, chodit. Nejlépe mi bylo při chůzi a kontrakce (už dost silné) se mi nejlépe prodýchávaly ve stoje s předloktím opřeným o porodní lůžko. Nejprve jsem se s PA nechtěla dohadovat, radši jsem si nechala prasknout vodu, což mělo postup porodu urychlit, ale nestalo se tak. Pak jsem hodně ležela na monitoru, vyšetření byla čím dál častější a bolestivější, PA už mi ani nehlásila výsledek, jen se tvářila nevrle a ptala se mě: "a teď jako křičíte, protože máte kontrakci nebo proč vlastně?", různě protáčela oči a podobně. Nakonec jsem sebrala poslední síly a vymohla jsem si, že na monitoru nebudu a budu moci stát, jak jsem každou buňkou v těle cítila, že potřebuji.

Po dalším vyšetření, kdy se objevil postup v otevírání (proč asi..) mi PA oznámila, že jsem teda asi měla pravdu s tím stáním, ale že oni musí monitorovat miminko, a přinesly mi monitor přenosný. Problém byl, že ať mi ho na břiše přidržoval Nekorektní nebo studentka (ta byla mimochodem po celou dobu milá a moc jí za to děkuji!!), stále jim to vypadávalo, chodily to pořád štelovat a mě to hodně rušilo. No nakonec jsem souhlasila s oxytocinem a po chvíli i s nějakými analgetiky, protože už jsem byla dost vyčerpaná. Bylo asi 10 hodin, kapal mi do ruky nějaký chemický koktejl a já jsem v tu chvíli propadala malomyslnosti. Ptala jsem se studentky, co bych ještě měla udělat, co můžu udělat proto, aby porod pokračoval a už byl konec. Dnes už vím, že se jednalo o typickou přechodovou fázi, kdy rodičky často propadají bezmoci, ono to ale znamená, že se vše blíží do finále a nastává druhá doba porodní. 

Pak se mi začalo chtít tlačit, podle PA jsem ale tlačit ještě nemohla, nebyla jsem dost otevřená, bála jsem se otoku, tak jsem pocity zapudila. No po chvíli se mě ale pořád někdo chodil ptát jestli se mi chce nebo nechce tlačit a já už jsem byla tak zmatená, že jsem to nebyla schopná rozpoznat. Tak prý musí zavolat pana doktora "a uvidíme". To byl moment, kdy jsem se vážně bála, že mě nakonec vezmou na císaře nebo podobně a celých těch x hodin bude k ničemu. K mému překvapení přišel doktor, vyšetřil mě a říká: "Tady je všechno připraveno, nevím, na co ještě čekáte, kdy jste vyšetřovala naposledy?" PA začala koktat a tvrdit, že posledně to takto ještě nevypadalo apod. No tak jdeme na to, úleva! Na pokoji se prostřídalo pár lidí, kromě doktora přibyla ještě dětská doktorka a nevím, zda ještě někdo, nachystali si nějaké věci a prostor pro dítě a zaveleli, abych tlačila. Nechali mě v polosedu na zádech, mě to ale v tu chvíli bylo jedno a nakonec se mi takto tlačilo dobře, takže naštěstí OK. Houkla jsem na Nekorektního, aby jim řekl, že jsem cvičila s Epi-nem, na to naše "milá" PA zahlásila všem přítomným: "Tak pozor, ona paní nechce nástřih.. hmmm.. tak to se všichni budeme muset hooodně snažit." Mně ještě prolítlo hlavou: a to se normálně nesnažíte? No a na třetí kontrakci, třetí zatlačení byl Toník na světě, bez nástřihu, bez zranění, bez bolesti z průchodu (vůbec žádnou si nevybavuji, analgezie asi fakt zafungovala). PA mě jen jednou musela upozornit, že mám tlačit dolů a ne do hlavy - za to jsem ji vděčná, nějak mi to v tom fofru nedošlo, že tlačím jakoby do hlavy, taky mi popraskaly žilky v očích a na obličeji, no ještě pár dní po porodu na mě díky tomu nebyl hezký pohled, ale nic to nebylo. :)

Byla sobota 14.3. 10:50, Toníčka mi dali na břicho, byl tak malinký, pak ho hned vedle mojí postele změřili, zvážili, prohlédli a zidentifikovali, zabalili a hned mi ho dali zpátky. Byl úžasný, taková malá opička, koukal na mě a skoro ani neplakal. Zato Nekorektní byl úplně naměkko, vybavuji si, že jsem na něj koukala, viděla jsem, jak je dojatý a uvědomovala jsem si, že se takto necítím. Bylo mi to trochu líto a záviděla jsem mu. Neměla bych takové pocity mít spíš já? Ono asi umělý oxytocin a léky na bolest zapracovaly a tuhle přirozenou euforii trochu potlačily, o to víc se těším na druhý porod, že si tohle SNAD prožiju lépe. Až se zpožděním jsem si všimla, že má Toník hrozně šišatou hlavičku! Vlastně dokud o tom nezačal mluvit někdo ze zdravotníků, vůbec jsem si toho nevšimla. Prý je to normální a brzy mu otok splaskne a hlavička se srovná. Mně to ale bylo úplně jedno, byl krásný i se šišulkou a jak jsem jim říkala: "aspoň si ho poznáme". :D

Pak nás s Toníkem a s Nekorektním nechali asi 2 hodinky spolu. Donesli nám oběd, čekali jsme ještě na porod placenty, ten se teda taky lehce zkomplikoval, protože na něj prý čekají maximálně hodinu a moje placenta si dávala na čas. Už mě i celkem děsili, že pokud nevyjde, čeká mě narkóza a její manuální vybavení, no navrhovala jsem, že by možná pomohlo, kdyby mi dovolili změnit polohu, což se nestalo, prý musím ležet, za to mi nasadili další oxytocin. No nakonec přesně za tu hodinku vyšla a dobře to dopadlo, navíc se Toník i přisál na prso, takže paráda.

Po dvou hodinách Toníka odvezli na koupání, já si taky dala sprchu, po svých jsem si přešla na oddělení šestinedělí, rozloučila se s Nekorektním a těšila se, až mi přivezou Toníka. To se nakonec stalo až po několika hodinách (asi po třech? už nevím), i když jsem se na něj několikrát ptala a nebyl k tomu žádný důvod. Popravdě už jsem začínala mít i strach, jestli se s ním něco nepřihodilo, ale podle všeho šlo jen o to, že přítomná sestra čekala na to, až nás "bude víc", aby nám rychloproškolení o miminku a podpis nějakých papírů mohla dát naráz a nevykládat to každé mamince zvlášť. Hm. Tady budu příště asertivnější! Zbytek pobytu v porodnici proběhl bez problémů, nikdo nás naštěstí moc neotravoval, spolubydlící na pokoji byla moc fajn, Toník byl zlatý, já neměla žádné zranění nebo problémy s kojením, tak mě všichni nechávali na pokoji.

To je asi celé. Takhle to proběhlo před 16 měsíci a mám i celkem jasnou představu, jak bych byla ráda, aby to proběhlo za ten +/- měsíc. Myslím, že můj porod byl krásný a fajn s tím, že samozřejmě nějaká ta zlepšení se jasně nabízí a zkusím si je pro příště víc pohlídat. Ne všechny ženy mají ale v porodnicích takové štěstí. Jeden příběh, který je mnohem smutnější a který mě hodně dojal a taky naštval, je od mojí oblíbené blogerky Madame Coquette a přečíst si ho můžete tady, pokud vás téma zajímá.

Tak. Nádech, výdech a už se těším na příště. Držte nám palce.

šišulec!




3. července 2016

Toník ~ patnáctiměsíční


Toník má 15 měsíců, rok a čtvrt. No, abych byla přesná, tak než jsem to stihla sepsat a publikovat, tak má už skoro 16 měsíců. To asi mluví za vše. Je neuvěřitelné, že takhle vypadal minulý rok touhle dobou:


Hrubá a jemná motorika

Dnes Toník už velmi sebejistě chodí, začíná běhat a jezdí na odrážedle jako drak. Zvládne i schody, a to dokonce sám a po dvou, když má u schodů nízké zábradlí, kterého se může přidržovat.


Bez pomoci a opory se dostane do jakékoliv polohy a zase zpátky (leh, sed, klek, ...) Kope si s balónem, postaví věž asi o pěti kostkách (i když to už ho moc nebaví), sám se napije z hrnku a snaží se krmit lžičkou - tam mu ještě chybí doladit ten správný twist zápěstím, takže jeho pokusy končí všelijak. Pravdou je, že bez obav mu můžu svěřit tak maximálně lepivou ovesnou kaši a závěrem mu ještě musím pomoct (nebo ho nechat to jíst rukama, což preferuje. :D )


Ježiš jo, a všude dosáhne, už i u vyšších stolů je potřeba dávat věci dál směrem do středu, aby se jich hned nezmocnil.

Hry a hraní si

Sám si ještě moc nehraje, ale ano, úspěchy tam také jsou. Alespoň jednou denně se zvládne v klidu a sám soustředit na nějakou činnost asi 15-20 minut. Nejraději si hraje s plastovýma miskama, s pokličkama, s bábovičkama, různě s nimi jezdí po zemi, dává je do sebe, zavírá a otvírá. Miluje balóny a balónky, od velkých nafukovacích až po pingpongáče. Háže si s nimi, zahazuje je a znovu je sbírá, kope do nich, běhá s nimi a za nimi. Naprosto nejmilovanější zábavou je ale prohlížení knížek. Frčí u nás leporela, ale i klasické knížky. Toník rád, ale velmi neobratně listuje, ukazuje prstíkem na obrázky a slovy "to je" se domáhá, abych mu je popisovala. Na požádání mi spoustu obrázků v knize najde a ukáže (namátkou např. talíř, vanu, kartáček, boty, motorku, vlak, auto, holčičku, kluka, houpačku, písek, různé druhy jídla a pití a asi 15 druhů zvířátek. Jo a miluje vodu, kdykoliv, kdekoliv a v jakékoliv podobě.



Rád hraje na honěnou. Rád si schovává obličej. Strašně rád se po někom válí a skáče, rád někomu sedá na hlavu a obličej, hlavně nahatý, to je taková jeho specialitka, která se možná nesetká s takovým pochopením při zvěřejnění, ale chtěla bych si ji tímto způsobem zaznamenat. (Říkame tomu s Nekorektním s nadsázkou "teabagging", haha, radši to ani negooglete.)

Komunikace a sociální život

Sám aktivně používá asi tak 5 slov: máma, táta, ham, dej, ne a novinkou jsou dvě slovní spojení: kde je a to je (= co to je?), které občas zaměňuje. Dále má spoustu vlastních výrazů pro kde co, např. baba, což znamená bába, balón i banán. Dále zná a použije slova "bože bože", talíř a pere (pračka). Neptejte se mě, proč zrovna tato slova. :D

Kromě slov pak výborně umí zvuky zvířat, to mu jde naprosto neuvěřitelně a je to jeho oblíbená aktivita. Umí: baf baf pro psa, mau pro kočku, bů pro krávu, baba pro ovci, meme pro kozu, dada pro kačenku či husu (a používá to i pro slepici a jiné ptactvo), ch-ch pro prase, a-a-a pro opici, i-i pro delfína, bzzz pro mouchu a včelu. Kromě toho zvládne poznat a ukázat ještě dalších x druhů včetně snad i jezevce apod., takže tohle je opravdu silná stránka.

Jeho pasivní porozumění je naprosto brilantní, chápe a rozumí tolika věcem, že bych tomu jako bezdětná normálně nevěřila. Na požádání ukáže nejrůznější části těla i oblečení různých (určených) osob, na požádání mi (nebo určené osobě) cokoliv přinese nebo podá. Na požádání si sundá boty (některé) a ponožky a velmi hezky se snaží i o ostatní oblečení (nejlíp mu jdou asi plenky). Když ho oblékám nebo svlékám, na požádání mi zvedne nožičku nebo nastaví ručičku. Na požádání si sám utře pusu např. po jídle nebo předstírá utírání např. louže. Rozumí zákazům, někdy je i respektuje. Stále ale nastávají situace (asi jednou denně), kdy Toník něco vyloženě (a dosti hlasitě) chce a my mu tak úplně nerozumíme a z toho vzniká oboustranná frustrace. Ještě je tedy cesta k vzájemnému porozumění na vyšší úrovni daleká..

Toník taky pěkně komunikuje s ostatními dětmi, v oblibě má hlavně ty, co jsou blízké jeho věku. Má i oblíbené kamarády.



Učíme ho taky o sestřičce/miminku, co se k nám brzy přidá. To ale ještě vůbec nechápe. I když na bříško kouká, na požádání hladí nebo pusinkuje. Zajímá ho ale mnohem víc pupík než to, co obsahuje. :)

Začíná se taky lehce stydět. Nebo teda ne úplně stydět, ale už nepůjde např. na ruce úplně ke každému jako dřív. Nejdřív se potřebuje rozkoukat. Už jen tak nerozdává pusinky jako dřív. Nicméně stále zvládá dobře nové tváře i prostředí a nemít mámu ani tátu nějakou dobu v dohledu pro něj není žádný problém.

Denní režim, temperament a nějaké ty fyzické údaje

Toník váží cca 11,5 kg. Kolik měří, to netuším a velmi těžko to zjistím. Můj nejlepší odhad bude takových 79 cm. Má 12 zubů a rostou mu špičáky. Ještě se neprořezávají, ale už ho trápí (jak je u něj bohužel zvykem). Kolik jich je na cestě nevím, ale zdá se mi, že se v růstu různě střídají všechny 4, z toho 2 spodní už jdou přes dásně lehce vidět.

V noci spí zhruba od 8 do 6 s jedním probuzením, ale různě se to mění. Není výjimkou ani celá noc prospaná vkuse ani 3 vzbuzení s nutností dlouze uspávat. Přes den se můžeme v podstatě spolehnout na jeden poobědový spánek dlouhý 2,5 - 3,5 hodiny, který tráví v kočárku na terase.


Jí snídani, oběd, sváču a večeři a i celkem dost jídla mezi tím (hlavně mezi sváčou a večeří). S jídlem je netrpělivý, pochtívá a někdy i bere jídlo kamarádům. Jídlo rozhodně neodmítne, hlavně to nabízené z vlastního talíře nebo od úst. Nelíbí se mu, když má jíst něco jiného než my. Jinak není nijak vybíravý.

Nočníček ho přestal zajímat a úspěšný je teď na něm v podstatě jen s kakáním, ale o to už se i pěkně hlásí (když na to má čas). Čůrání sice taky často hlásí, ale na nočník jít nechce. Máme nějaké plány do budoucna, na cestě je objednaný vertikální nočník, tak pak budu informovat o (ne)úspěších.

Toník je jinak celkem kliďas a flegmatik (nevím, po kom :D ). Někdy je umrčený, ale nijak extra se neprosazuje. Nebere dětem věci (kromě jídla), a pokud oni berou jeho, je mu to víceméně jedno. Většinu času je veselý a komunikativní, velmi nekomplikovaný. Samozřejmě ho taky někdy chceme "vrátit nebo vyměnit" :D, což je normální, ale je to naše ♥. Patnáctiměsíční ♥.