14. července 2016

flashback ~ první porod

Přesně před 16 měsíci se narodil Toník, přesně za měsíc mám termín druhého porodu. Tenhle dnešní hezký časový souběh mě přiměl k sepsání svého prvního porodního zážitku. Mně to trochu pomůže vyčistit si hlavu a ujasnit si některá přání před druhým porodem a zároveň mi to poslouží jako zaznamenání téhle jedinečné vzpomínky. Pro Vás to třeba bude zajímavá sonda do toho, jak u nás momentálně probíhají porody, spousta prvorodiček to určitě ocení. Tak jak to před těmi 16 měsíci celé bylo?

Byl pátek 13.3.2015 a já jsem prožívala konec naprosto bezproblémového těhotenství. Za celou dobu jsem neměla žádné podstatné obtíže, všechny testy dopadly vždy na jedničku, Toníček byl nachystaný pěkně hlavičkou dolů a já se cítila plná energie. Porodu jsem se nebála, měla jsem za sebou (společně s Nekorektním) čtyřhodinový intenzivní předporodní kurz a taky jsem měla načteno několik knih věnujících se přirozenému porodu. Tašku do porodnice jsem měla nachystanou, v ní i několik kopií svého porodního plánu a k tomu všemu tušení, že tento víkend už bude Toníček s námi.

Ještě v pátek jsem se vydala na asi sedmikilometrovou procházku po Brně, odpoledne se ještě stavila na kávu kamarádka Ája. To už jsem měla nepravidelné nebolestivé kontrakce tzv. poslíčky, které jsem si pomalu začínala měřit, abych věděla, zda se zpravidelňují a zkracuje se mezi nimi interval. Večer už jsem měla kontrakce pravidelnější, asi po 15 minutách, ale stále byly velmi jemné a nebolestivé, jen takové zvláštní tvrdnutí břicha. Takže plán byl jasný - večer trochu červeného vína a horká vana s Nekorektním a ono se ukáže - zatímco poslíčci v teplé vodě ustávají, pravé kontrakce zesílí.

Okolo sedmé večer, ještě než jsem stihla napustit vanu a nalít víno, volá kamarádka Pája: "Ahoj Jani, máte doma nepijícího řidiče? Noo.. praskla mi voda a nemůžu se dovolat Peťovi, je někde venku." :D Pája měla termín porodu asi 2 - 3 týdny po mně. No, i když se nakonec nikam nejelo, Peťa se našel a ženu do porodnice odvezl sám, já jsem se prostě musela smát. Celý den kontrakce, tušení, a nakonec porodím později než Pája? No uvidíme. Následovala vana, kontrakce sice nijak extra nezesílily, ale rozhodně ani neustaly, nakonec jsme si šli lehnout s tím, že to budu sledovat a kdyžtak do porodnice vyrazíme v noci.

Asi nemusím říkat, že jsem toho moc nenaspala, stále jsem si měřila/stopovala kontrakce (TIP - na měření kontrakcí existují šikovné aplikace do chytrého telefonu) a snažila se u toho co nejvíc odpočívat. Kolem jedné ráno už jsme měla stabilní kontrakce zhruba po pěti minutách a byly už i trochu silnější, tak jsem vzbudila Nekorektního, že pojedeme. 

V porodnici (Brno - Bohunice) byl naštěstí celkem klid, sobota 3 hodiny ráno, asi tak dvě tři další rodičky, žádné drama. Napojili mě na monitor a asi půl hodiny sledovali průběh kontrakcí, které jsem už musela trochu prodýchávat. Nicméně přítomná asistentka se tvářila jako že z toho možná nic nebude a i já jsem si všimla, že čísla, které můj monitor ukazoval jsou o dost nižší než čísla vedle napojené paní. Mimochodem dodnes nevím, co ta čísla přesně znamenají a jak by měla být vysoká. Po kontrole u doktorky mi bylo oznámeno, že jsem otevřená na 4 cm a že mě teda přijmou na porodní pokoj. Velmi milá PA se mnou ještě sepsala nějaké papíry (všechno včetně tak důležitých otázek jako je adresa zaměstnavatele :D ), zavolali Nekorekního vyčkávajícího v čekárně (ještě vtipkovala, že si tam čte časopis a že je to asi pěkněj kliďas) a zavedli nás na porodní box.

K mému zklamání jsme dostali box, který je zrovna opravdu spíš box než pokoj (v Bohunicích mají různé typy), vedly do něj velké zašupovací dveře z celkem frekventované chodby a šlo hodně slyšet okolí, tedy mě hned taky napadlo, že i já ven z boxu půjdu asi dost slyšet. No co už. Nekorektnímu nabídli občerstvení a oděv (asi aby si měli za co účtovat tu pětistovku za doprovod u porodu), já se taky převlékla a zůstali jsme sami. Byly asi 4 hodiny ráno, kontrakce mi trochu zeslábly, což se dalo čekat vzhledem k nervozitě z procesu při příjmu a rozptýlení pozornosti. Jen co jsme ale osaměli, mohla jsem se zase pěkně soustředit na porod a kontrakce zase pěkně sílily. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně vůbec nevytáhla svůj porodní plán, ale jelikož byla PA milá a hodně si se mnou o mých představách povídala, usoudila jsem, že nebude potřeba.

Zhruba co půl hodinu se na nás vždycky přišla podívat naše PA, ptala se jak mi je, občas zkontrolovala průběh otevírání nebo nabídla nějakou pomoc, taky nás hodně chválila, jak nám to hezky jde. S Nekorektním jsme vtipkovali, byla jsem párkrát i ve sprše, pěkně jsem se otevírala, bolest byla zvládnutelná, zkrátka krása. Léky na bolest jsem odmítla, i když jsem si nechala zavést pro jistotu kanylu, kdyby nakonec byla potřeba. Přijala jsem také nabídku na klystýr, i když jsem tušila, že nebude potřeba, jelikož jsem přijela už dost vyprázdněná (tělo se před blížícím se porodem samo čistí, i to mi napovědělo, že je porod za dveřmi). Nebylo to nic nepříjemného a aspoň jsem se zevnitř prohřála.

V sedm ráno končila naší PA směna, tak se s námi loučila a říkala, že si myslí, že do poledne už budeme mít miminko u sebe. My se s Nekorektním ještě smáli, že to bude určitě dřív, tipovali jsme tak v 9 nebo v 10 že bude po všem. PA jsme ještě prosili, aby nám za sebe poslala stejně milou náhradu. No to jsme ještě netušili, jak daleko od pravdy jsme byli.

Kolem osmé se nám přišla představit nová PA, měla s sebou také studentku s jejíž přítomností jsem neměla problém. Nová PA po vyšetření ale zhodnotila, že se otevírání od posledně moc nepohnulo a že tedy musím na monitor. Tahle mantra se se mnou táhla potom celé dopoledne. Nová PA trvala na tom, že musím být téměř konstantě připojená na monitoru, že porod resp. moje otevírání postupuje pomalu a musí tedy sledovat, jak se daří miminku. Problém ale byl, že ležet nehnutě na zádech na monitoru mi hrozně vadilo, a tím se mi jako v začarovaném kruhu opravdu zpomalovaly kontrakce. Věděla jsem, že potřebuji stát, hýbat se, chodit. Nejlépe mi bylo při chůzi a kontrakce (už dost silné) se mi nejlépe prodýchávaly ve stoje s předloktím opřeným o porodní lůžko. Nejprve jsem se s PA nechtěla dohadovat, radši jsem si nechala prasknout vodu, což mělo postup porodu urychlit, ale nestalo se tak. Pak jsem hodně ležela na monitoru, vyšetření byla čím dál častější a bolestivější, PA už mi ani nehlásila výsledek, jen se tvářila nevrle a ptala se mě: "a teď jako křičíte, protože máte kontrakci nebo proč vlastně?", různě protáčela oči a podobně. Nakonec jsem sebrala poslední síly a vymohla jsem si, že na monitoru nebudu a budu moci stát, jak jsem každou buňkou v těle cítila, že potřebuji.

Po dalším vyšetření, kdy se objevil postup v otevírání (proč asi..) mi PA oznámila, že jsem teda asi měla pravdu s tím stáním, ale že oni musí monitorovat miminko, a přinesly mi monitor přenosný. Problém byl, že ať mi ho na břiše přidržoval Nekorektní nebo studentka (ta byla mimochodem po celou dobu milá a moc jí za to děkuji!!), stále jim to vypadávalo, chodily to pořád štelovat a mě to hodně rušilo. No nakonec jsem souhlasila s oxytocinem a po chvíli i s nějakými analgetiky, protože už jsem byla dost vyčerpaná. Bylo asi 10 hodin, kapal mi do ruky nějaký chemický koktejl a já jsem v tu chvíli propadala malomyslnosti. Ptala jsem se studentky, co bych ještě měla udělat, co můžu udělat proto, aby porod pokračoval a už byl konec. Dnes už vím, že se jednalo o typickou přechodovou fázi, kdy rodičky často propadají bezmoci, ono to ale znamená, že se vše blíží do finále a nastává druhá doba porodní. 

Pak se mi začalo chtít tlačit, podle PA jsem ale tlačit ještě nemohla, nebyla jsem dost otevřená, bála jsem se otoku, tak jsem pocity zapudila. No po chvíli se mě ale pořád někdo chodil ptát jestli se mi chce nebo nechce tlačit a já už jsem byla tak zmatená, že jsem to nebyla schopná rozpoznat. Tak prý musí zavolat pana doktora "a uvidíme". To byl moment, kdy jsem se vážně bála, že mě nakonec vezmou na císaře nebo podobně a celých těch x hodin bude k ničemu. K mému překvapení přišel doktor, vyšetřil mě a říká: "Tady je všechno připraveno, nevím, na co ještě čekáte, kdy jste vyšetřovala naposledy?" PA začala koktat a tvrdit, že posledně to takto ještě nevypadalo apod. No tak jdeme na to, úleva! Na pokoji se prostřídalo pár lidí, kromě doktora přibyla ještě dětská doktorka a nevím, zda ještě někdo, nachystali si nějaké věci a prostor pro dítě a zaveleli, abych tlačila. Nechali mě v polosedu na zádech, mě to ale v tu chvíli bylo jedno a nakonec se mi takto tlačilo dobře, takže naštěstí OK. Houkla jsem na Nekorektního, aby jim řekl, že jsem cvičila s Epi-nem, na to naše "milá" PA zahlásila všem přítomným: "Tak pozor, ona paní nechce nástřih.. hmmm.. tak to se všichni budeme muset hooodně snažit." Mně ještě prolítlo hlavou: a to se normálně nesnažíte? No a na třetí kontrakci, třetí zatlačení byl Toník na světě, bez nástřihu, bez zranění, bez bolesti z průchodu (vůbec žádnou si nevybavuji, analgezie asi fakt zafungovala). PA mě jen jednou musela upozornit, že mám tlačit dolů a ne do hlavy - za to jsem ji vděčná, nějak mi to v tom fofru nedošlo, že tlačím jakoby do hlavy, taky mi popraskaly žilky v očích a na obličeji, no ještě pár dní po porodu na mě díky tomu nebyl hezký pohled, ale nic to nebylo. :)

Byla sobota 14.3. 10:50, Toníčka mi dali na břicho, byl tak malinký, pak ho hned vedle mojí postele změřili, zvážili, prohlédli a zidentifikovali, zabalili a hned mi ho dali zpátky. Byl úžasný, taková malá opička, koukal na mě a skoro ani neplakal. Zato Nekorektní byl úplně naměkko, vybavuji si, že jsem na něj koukala, viděla jsem, jak je dojatý a uvědomovala jsem si, že se takto necítím. Bylo mi to trochu líto a záviděla jsem mu. Neměla bych takové pocity mít spíš já? Ono asi umělý oxytocin a léky na bolest zapracovaly a tuhle přirozenou euforii trochu potlačily, o to víc se těším na druhý porod, že si tohle SNAD prožiju lépe. Až se zpožděním jsem si všimla, že má Toník hrozně šišatou hlavičku! Vlastně dokud o tom nezačal mluvit někdo ze zdravotníků, vůbec jsem si toho nevšimla. Prý je to normální a brzy mu otok splaskne a hlavička se srovná. Mně to ale bylo úplně jedno, byl krásný i se šišulkou a jak jsem jim říkala: "aspoň si ho poznáme". :D

Pak nás s Toníkem a s Nekorektním nechali asi 2 hodinky spolu. Donesli nám oběd, čekali jsme ještě na porod placenty, ten se teda taky lehce zkomplikoval, protože na něj prý čekají maximálně hodinu a moje placenta si dávala na čas. Už mě i celkem děsili, že pokud nevyjde, čeká mě narkóza a její manuální vybavení, no navrhovala jsem, že by možná pomohlo, kdyby mi dovolili změnit polohu, což se nestalo, prý musím ležet, za to mi nasadili další oxytocin. No nakonec přesně za tu hodinku vyšla a dobře to dopadlo, navíc se Toník i přisál na prso, takže paráda.

Po dvou hodinách Toníka odvezli na koupání, já si taky dala sprchu, po svých jsem si přešla na oddělení šestinedělí, rozloučila se s Nekorektním a těšila se, až mi přivezou Toníka. To se nakonec stalo až po několika hodinách (asi po třech? už nevím), i když jsem se na něj několikrát ptala a nebyl k tomu žádný důvod. Popravdě už jsem začínala mít i strach, jestli se s ním něco nepřihodilo, ale podle všeho šlo jen o to, že přítomná sestra čekala na to, až nás "bude víc", aby nám rychloproškolení o miminku a podpis nějakých papírů mohla dát naráz a nevykládat to každé mamince zvlášť. Hm. Tady budu příště asertivnější! Zbytek pobytu v porodnici proběhl bez problémů, nikdo nás naštěstí moc neotravoval, spolubydlící na pokoji byla moc fajn, Toník byl zlatý, já neměla žádné zranění nebo problémy s kojením, tak mě všichni nechávali na pokoji.

To je asi celé. Takhle to proběhlo před 16 měsíci a mám i celkem jasnou představu, jak bych byla ráda, aby to proběhlo za ten +/- měsíc. Myslím, že můj porod byl krásný a fajn s tím, že samozřejmě nějaká ta zlepšení se jasně nabízí a zkusím si je pro příště víc pohlídat. Ne všechny ženy mají ale v porodnicích takové štěstí. Jeden příběh, který je mnohem smutnější a který mě hodně dojal a taky naštval, je od mojí oblíbené blogerky Madame Coquette a přečíst si ho můžete tady, pokud vás téma zajímá.

Tak. Nádech, výdech a už se těším na příště. Držte nám palce.

šišulec!




4 komentáře:

  1. Moc dobře se mi to nečte. Shrnula jsi to jako krásný porod, já bych doplnila krásný porod personálu navzdory, a to mě mrzí, že to tak v porodnici bývá. Mě čeká druhé kolo za tři měsíce, tak už o tom hodně přemýšlím. Co bys chtěla příště jinak?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Jani! Tak předně moc gratuluji, to je super zpráva!

      Ano máš pravdu, že to byl krásný porod personálu navzdory, to to asi shrnuje lépe. Zas abych byla upřímná, jak si to tu po sobě čtu, vyznívá to hůř než jaký z toho mám doopravdy pocit. Asi proto, že to "krásné" na něm se popisuje takto verbálně mnohem hůř. Když jen vychrlím seznam "důležitých událostí", vyznívá to celé negativněji. Snad mi rozumíš.

      Já si furt říkám, že to vlastně byla "jen jedna blbá PA", nebýt toho, mohlo to být fajn na maximum. A oproti různým jiným příběhům to vážně bylo fajn, což chápu, že je trochu smutné měřítko. (Btw. četla jsi ten porodní příběh Madame Coquette, na který odkazuji na konci? to je teprv něco...)

      Pro příště chci změnit hlavně dvě věci - být v asertivnější v komunikaci svých potřeb - pokud budu mít potřebu stát, budu trvat na tom, že budu stát. Už za sebou jednu zkušenost mám, takže se budu cítit silnější v kramflecích. Je totiž fakt, že když ti řeknou něco jako "To nejde, protože musíme hlavně hlídat miminko, abychom viděli, jestli nemá tíseň..", trochu špatně se na to odpovídá "Je mi líto, ale pohlídejte ho jinak, já prostě ležet nebudu..." :-/ Jsem ale naprosto přesvědčená, že zpomalení postupu porodu bylo přímým důsledkem nucení na ležení. Tak snad to s nima tentokrát vykomunikuju. A za druhé pokud bude vše ok, nebudu na šestinedělí tak dlouho pasivně čekat, až mi mimčo dají. Prostě si pro něj v nejhorším půjdu. To byly naprosto zbytečné hodiny, kdy byl Toník bůhví kde a já se o něj začínala bát.

      No ideální plán je narazit na o něco lidštější personál, ale to bohužel neovlivním. I když minule šlo jen o jednu osobu (+ta sestra dětská pak na šestinedělí vlastně). Snad si nebudu vyčítat, že jsem si nějakou PA nedomluvila dopředu.

      A co ty, Jani, co ty by sis chtěla napodruhé pohlídat?

      Vymazat
    2. Já jsem se rozhodla rodit s dulou, aby to ona hlídala za mě :-) měla by fungovat jako prostředník a asertivní vymahatel porodního plánu, abych se já mohla soustředit na sebe. Zároveň chci jít rodit a ne bojovat za práva rodiček...můj porod probíhal hladce, měla jsem velmi milou PA. Nicméně jako chybu z jejich strany teď vidím, že jsem byla celou dobu tlačení připojená na monitor a mohla jsem se jenom točit na lůžku. Malý nelezl ven a po hodině a deset tlačení mu začaly padat ozvy, tak naběhl personál, píchli mi oxytocin, udělali nástřih, PA mi zalehla břicho a malý se během 10 minut narodil. Zpětně si myslím, že kdybych celou tu dobu neležela, tak se mohl narodit sám. Příště chci porod zvládnout sama, nechci se nechat zastrašit a nechci se nechat upoutat na lůžko.
      Celkově jsem měla po porodu dobrý pocit, ale vyplouvá mi to negativní napovrch až teď v druhém těhotenství a o to víc to teď řeším.
      Příběh Madame Coquette je bohužel nemocniční peklo. To bych nechtěla zažít. To moje je taková nemocniční klasika, tak věřím že to napodruhé vyladíme podle mých představ. Rozhodit mě může zase to zastrašování. Nadruhou stranu chci být alibisticky v porodnici s JIP, kdyby náhodou, že. Na porod doma nemám. Budu moc zvědavá, jak to podruhé dopadne u vás!

      Vymazat
  2. Když to čtu, také to na mě nepůsobí jako hezký porod. My jeli do dost vzdálené porodnice, aby to bylo "podle našich představ" a taky jsme narazili na nepříjennou PA. Naše zdravotnictví je bohužel hlavně o lidech :-( Naštěstí měl můj muž tak nadrcený porodní plán, že jsem nemusela nic řešit, protože když se cokoliv dělo, všechno za mě vykomunikoval on. I tak si ale myslím, že jsme si s sebou měli vzít dulu, případně vlastní PA.
    Teď docházíme na předporodní přípravu k Ivaně Königsmarkové (je to 6x2h a i tak mi to přijde málo) a zrovna naposledy jsme probírali první část porodu. Natáčení ozvů je dle ní (a doporučení WHO) u normálně probíhajícího porodu úplně zbytečné. Naopak (jak obě píšete) většinou porod zabrzdí kvůli nepohodlí ve kterém se matka ocitne. I když jsem neměla úplně špatný porod, příště bych to chtěla ještě jinak. A hlavně s dulou. Já budu "jenom" rodit a manžel mě bude "jenom" opečovávat :)
    Přeju vám krásné porody dle vašich představ a hlavně ať jste všichni zdraví :)

    OdpovědětVymazat