31. prosince 2016

PF 2017

Přeji vám, ať máte v novém roce chuť se co nejvíc radovat, sílu redukovat vlastní stres na absolutní minimum a hlavně - ať vás novým rokem provází nějaký ten super parťák (nebo dva).


16. prosince 2016

Olívka ~ čtyřměsíční

Olívka má čtyři měsíce, a tak opět nastává čas na každoměsíční příspěvek o jejích pokrocích. Čtvrtý měsíc se obecně hodně podobal tomu třetímu, i Toník už si na Olívku plně zvykl, chová se k ní opět o něco bezpečněji a někdy dokonce vážně roztomile. Konečně je možné nechat děti pár momentů spolu, aniž bych na ně musela bedlivě hledět z "doskokové vzdálenosti". :D Toník si už s Olívkou v tomto měsíci navíc začal vyloženě hrát, ukazuje a podává (a bere) jí hračky, říká jí třeba "miminko, neplakej" a dokonce se jí schovává a vykukuje na ní s roztomilým komentářem "není není - kuk!". Nádhera to je!




Čtyřměsíční Olívka je vysmáté, trpělivé a pořád ještě i dost spinkací miminko. Pláče málo, a to hlavně když je unavená a chce ponosit. Jinak se baví hrou s hračkami nebo se svýma rukama, koukáním na nás nebo na Toníka. Usíná u kojení nebo chvilku po něm (když jsme doma), jízdou v kočárku a nošením v šátku (když jsme venku), spí pořád celkem hodně a jí pořád rychle a efektivně. U Toníka jsme už po čtvrtém měsíci na doporučení doktorky začínali s přírkmy, tentokrát tomu dám asi volnější průběh a počkám buď na ukončený šestý měsíc nebo až projeví zájem. Nějak nevím, proč si situaci komplikovat, když kojení je jednodušší...

Na čtyřměsíční prohlídce Olívka měřila 63 cm a vážila 6 880 g. Měří tedy stejně a váží přesně o půl kila méně než Toník v jejím věku. Ani tak to málo není. :) Její délka je na čtyřměsíční holčičku přesně průměrná a váha je vzhledem k výšce také průměrná až lehce nad průměrem.

Tento měsíc byl už ve znamení zažité rutiny, po vyspání se Olívka vždy tak 10-20 minut povaluje bez plínky na podložce na bříšku i na zádech. Když Toník spí nebo je třeba ve školce, tak si hrajeme spolu, když je vzhůru, rád u toho Olívce pomáhá, nanosí jí hračky a lehne si k ní nebo se baví tím, že ji překračuje tam a zpátky. (Ano, někdy se taky snaží si na ni stoupat nebo sedat, to už naštěstí méně často.) 

Na zádech se už Olívka zvládne přetočit na bok, hraje si s ručičkami (a s čímkoliv, co jí pod ně přijde), rotuje dokola a dokáže se zpevnit a držet hlavičku, když ji zkouším přizvednout. Na bříšku pěkně pase, zvládne se vzepřít a taky si částečně uvolnit ručku tak, aby do ní mohla uchopit hračku. Ráda si hraje i ve vzpřímené poloze, když ji držím a sedím u toho, ona mi dobře vidí do obličeje a to je hned samý úsměv. Takhle už udrží i část svoji váhy na nožičkách, zpevňuje je a líbí se jí dělat "hopi hopi". No popravdě se to úplně nejvíc líbí Toníkovi, takže po pokynu "miminko hopi hopi" se chvíli dívá a směje se a pak skáče taky.

Olívka zbožňuje, když si s ní někdo povídá a dělá na ni obličeje, směje se snad na každého, kdo si ji vezme do náruče. Když je to ale někdo, koho moc nezná, a trvá to už delší dobu, začne plakat a volat mámu. Jinak je to opravdu trpělivé miminko-druhátko, které díky bohu snaží dobře i to, že musí někdy prostě chvíli se svými potřebami vydržet, když se zrovna neodkladně věnuju Toníkovi (nejčastěji záchod/nočníček). Díky, Olívko! ♥

Olívčin čtvrtý měsíc obrazem:














14. prosince 2016

inspirace ~ mapa slov

Dnes má Toník přesně dvacet jedna měsíců. Náš chlapeček má už rok a tři čtvrtě. Než sem doplním klasické shrnutí jeho vývoje za posledního čtvrt roku, mám tady pro něj k třičtvrtěnarozeninám něco hodně speciálního - mapu jeho dosavadní verbální kapacity.

Často jsem myslela na to, jak moc se za posledních pár měsíců rozmluvil, a měla jsem nutkání to nějak zdokumentovat. Nakonec jsem zakotvila u myšlenkové mapy, původně jsem jsem ji plánovala nakreslit na naši domácí tabuli barevnými křídami. No ještěže jsem se do toho nepustila!! Nejenže nejsem zrovna výtvarně nadaná ani nemám pěkné písmo, ale hlavně by se to tam ani v nejmenším nevlezlo! (Což jsem vůbec netušila, než jsem si to začala postupně sepisovat a všechna jeho slovíčka shromažďovat).

Jelikož jsem spíš digitální typ, hledala jsem nějaký super program nebo ještě lépe nástroj či webovou aplikaci, kterou bych nemusela ani instalovat. Nakonec jsem mapu jeho aktivně používaných slovíček vytvořila v coggle.it (klik) a můžu to vřele doporučit pro všechny vaše podobné projekty. Pracuje se s ním jednoduše a intuitivně, má různé možnosti práce s mapami, no a co je hlavní - výsledek je graficky čistý a celkem vkusný. Určitě jsem ho nevyužila naposledy..



Jediné, co mi tam chybí, je automatické sečtení finálních položek. No nebudu vás napínat, spočítala jsem to prostě sama "ručně" a mám tu čest vám představit grafický záznam 271 slov, která ke dnešnímu dni náš jednadvacetiměsíční šikula zná a aktivně používá. (První věty jsem do toho radši nepletla.)

Jsem pyšná máma a mám upřímnou radost, že je po stránce jazyka takový pašák. Chci věřit, že to má po rodičích :D

TADY TO JE (klik)

7. prosince 2016

flashback ~ můj druhý porod

Všude se rodí ostošest (gratuluji, Leni!!) a já už delší dobu čekám na pár vhodných chvil k sepsání našeho druhého porodního příběhu. Několik z vás, mých drahých čtenářů, mi o to už psalo nebo říkalo osobně, tak jsem ráda, že dnes děti usnuly brzy a já se k tomu konečně můžu vrátit. Tak jaké to bylo podruhé?

Celé těhotenství jsem byla hrozně zvědavá na druhý porod. Po tom prvním (o kterém si můžete přečíst ZDE) jsem si dala několik předsevzetí, pár věcí jsem tentokrát chtěla jinak. Hlavně se mi pořád honilo hlavou, jestli bude druhý porod výrazně rychlejší a/nebo snazší, často jsem se někde dočetla, že druhý porod takový bývá, obzvláště pokud následuje tak brzy po prvním. No byla jsem plná očekávání, těšila jsem se a strach jsem neměla tentokrát žádný. Snad jen malou obavu z toho, na koho u porodu narazíme tentokrát. Protože na tom záleží opravdu hodně.

Celé těhotenství bylo opět bezproblémové. Až na velmi mírné nevolnosti a výraznou únavu v prvním trimestru, křeče a bolest plosek nohou ve druhém a ve třetím na silný pocit nemotornosti spojený opět s únavou a s tím, že jsem moc nestíhala Toníkovu tempu, bylo vše OK. Všechny vyšetření i testy dopadly dobře, malá byla nachystaná hlavou dolů, odhad váhy nebyl opět nijak vysoký, prostě idylka.

Srovnávat s prvním těhotenstvím by vydalo na samostatný článek, který určitě v budoucnu připravím. Ale je prostě fakt, že když máte doma po dobu těhotenství už jedno prtě ve věku postupně 8 až 17 měsíců, je to obrovský rozdíl. Ta tam je nějaká těhotenská pohoda. Ze startu a na konci jsem byla opravdu vyčerpaná, navíc jsem k tomu ještě Toníka až do asi tří týdnů před porodem kojila a taky se mi vůbec nedařilo dodržovat cokoliv, co by se dalo nazvat vhodnou životosprávou.

Ke konci těhotenství už jsem se zkrátka nemohla dočkat, až se malá narodí, a to navzdory tomu, že jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to pak vlastně bude lehčí nebo jestli nám ještě přituhne. :) Termín porodu jsem měla stanovený na 14.8.2016 a už od konce července jsem porod očekávala každým dnem. Všechno jsem odkládala, do ničeho se nepouštěla, měla jsem čím dál tím silnější poslíčky a byla jsem dennodenně přesvědčená, že už "to zítra bude".

Ten poslední týden se nedá ani popsat, zhruba od 3.8. jsem měla každý den celý den poslíčky. Od rána do večera místy i dost silné kontrakce. Zkuste si to představit, od osmí od rána kontrakce po 7-20 minutách celý den a večer v devět stop a ticho po pěšině. Kontrakce samotné skoro nebolely, ale psychicky to bylo asi to nejtěžší, co jsem kdy v životě zažila. Byla jsem každý den přesvědčená, že v noci pojedeme. A ono NIC! Přestávala jsem si věřit, měla jsem dojem, že mě vlastní tělo klame, pochybovala jsem, zda vůbec poznám porod, já - druhorodička. Do toho parné léto a stále aktivní Toník.

Děkuji všem za podporu v tomhle období a obzvláště jedné kamarádce, odbornici v porodnictví a přirozených porodech, která mi pomohla obnovit psychickou rovnováhu, vysvětlila mi, že i takovéto poslíčky mají v procesu porodu svou roli a že i když se třeba neotvírám, děložní svalstvo pracuje, někde se ztenčuje jinde ztlušťuje tak, aby samotný porod pak mohl proběhnout co nejlépe. To mi pomohlo. Na všechno jsem se vykašlala, přestala jsem fňukat a stále čekat, přestala jsem pořád měřit kontrakce, zase jsem si začala běžně plánovat normální program, a co myslíte? Další den byl naprostý klid, ani jedna kontrakce. A v noci to začalo.

Ve čtvrtek 11.8. okolo jedné ráno mě probudily kontrakce. Úplně jiné kontrakce, silné kontrakce po zhruba třech minutách, ihned mi to bylo jasné, ani jsem je neměřila, neměla jsem totiž žádné pochybnosti o tom, že je to tady. Vzbudila jsem Nekorektního, aby zavolal jeho sestře, která byla domluvená na hlídání Toníka. Za tu zhruba půl hodinu, než přijela, jsme se tiše ustrojili a dobalili, Toníka jsme vůbec neprobudili, což bylo naprosto ideální. Okolo druhé hodiny ranní jsme byli v porodnici. Už podruhé jsem si došla tu štreku v Bohunicích od parkoviště až k porodnici po svých. Kdo neví, jedná se o parádních cca 250 m, které se v kontrakcích po třech minutách jeví jako kilometr.

Milá porodní asistentka na příjmu mě po pár dotazech zjišťujících, jak moc je má situace akutní, napojila na monitor a nechala mě být. Bylo to super, byla jsem sama v místnosti, žádné jiné rodičky ani žádný personál nikde. Nikdo se mě nevyptával na adresu zaměstnavatele ani podobné lahůdky, že prý papírování můžeme vyřídit potom. Tak jo, na monitoru už sílící kontrakce výrazně bolely, už jsem si u nich i zakřičela krásné a výrazné "óóóóóóóóóóóch". Asi po dvaceti minutách na monitoru mě vyšetřila doktorka, byla jsem otevřená na parádních osm centimetrů a štěstím bez sebe. (Na tento moment jsem si u prvního porodu počkala zhruba tak 6,5 hodiny na porodním pokoji.) Voda mi stejně jako u prvního porodu nepraskla a doktorka zkonstatovala, že vak blan se krásně klene, miminko je nízko, a že prý jakmile praskne voda, porodím. Super.

Asistentka zavolala Nekorektního a uvedla nás na porodní pokoj, dostali jsme bez žádosti a bez poplatku nadstandardní pokoj s vanou, kterému bych se normálně snažila spíš vyhnout (nejsou tam okna), ale na tu chvilku to bylo stejně jedno. Opět s námi krom asistentky byla ještě jedna studentka, což mi nevadilo vůbec. Pár pokynů, předali jsme jí porodní plán i s administrativními údaji a nechaly nás s Nekorektním samotné. Žádná tzv. příprava, žádné vyšetřování, super. Prý máme zazvonit, až mi praskne voda nebo se mi začne chtít tlačit. To bylo už skoro tři ráno. Vylezla jsem si na porodní křeslo do kleku na všechny čtyři, rukama jsem chytila vrch toho speciálního křesla, takže to byl spíš takový vysoký klek, proběhlo pár kontrakcí, pár "óóóó" a "óóóóch" a chtělo se mi tlačit.

Houkla jsem na Nekorektního, ten zazvonil na asistentky. Hlavní asistentka mě pak poprosila, jestli bych mohla do polosedu, že se koukne, jak to vypadá, a že když se mi bude chtít tlačit, tak si klidně můžu přitlačovat. Potom poprosila studentku, aby zavolala dětskou doktorku, mně řekla, že vše je připraveno a že by doporučila prasknutí vody a že pak ihned porodím. Sice jsem prasknutí vody primárně nechtěla, ale přišlo mi zbytečné to nějak prodlužovat, sama jsem už věděla, že maličká bude každou chvíli s námi. Studentka mi praskla vodu a pak mě vyzvaly ke tlačení, jak budu sama chtít. Zůstala jsem teda v tom polosedu, ale rodila jsem tak i poprvé a vím, že je to pro mě poloha OK.

No byly to asi dvě kontrakce, asistentky mi akorát připomněly nádech a pak najednou slyším, že hlavička je venku. Pak mě vyzvaly, abych trochu brzdila, kvůli dorotování ramínek, no a malá byla na světě. Narodila se 11.8.2016 ve 3:20 krásným, bleskovým a přirozeným porodem.

Měla krátký pupečník, takže jsem ji měla na bříšku hodně nízko, než ho slzící Nekorektní přestřihl. Nikdy ale nezapomenu na ten pocit. Nejde jen o nějakou radost, euforii, ale o nádherný velmi smyslový prožitek. Úplně jasně si vybavuji, jak byla teplá, jak nádherně voněla a byla krásná. Tentokrát jsem o tento prožitek nepřišla nebo spíš jsem ho tentokrát neměla otupělý. Bylo to úžasné.

No pak ji krátce vyšetřili, změřili a zvážili hned vedle mě a pak jsme byli všichni tři spolu. Do ničeho ji nebalili, jen přes nás hodili deku. Malá se přisála a byly to krásné dvě hodiny, kdy nás jen chodila studentka kontrolovat a prohodit pár milých slov. Po porodu placenty, který byl tentokrát bez prodlev, mě vyšetřila doktorka, co mě přijímala. Opět žádné zranění, žádné šití, nic. Popravdě si ale všechny tyhle další úkony skoro nevybavuji, nevzpomínám si, vše je ve stínu narození teplého voňavého miminka.

Zbytek pobytu v porodnici byl fajn, nikdo po nás nic nechtěl, nechávali nás být. Zkrátka nic podstatného. Ze vzpomínek mi v hlavě zůstává jen ta láska veliká a to, že se na nás sem tam někdo chodil dívat se slovy: "Tak to vy jste ta paní, co nám tady tak krásně a rychle sama porodila a nemá ani žádné zranění." No, v našem porodnictví je to asi celkem úkaz... Jestli můžu doporučit, nechte porod plynout svým vlastním tempem, pokud je to možné. Čím méně zásahů, tím méně stresu, čím méně stresu, tím méně zásahů. Stojí to za to! ♥