28. dubna 2017

mateřství ~ proč nezvládám vše a proč se o to ani nesnažím

"A jak to všechno zvládáš, prosím tě?" Jo, tak tuhle otázku slýchám často a pokaždé se těším z toho, že můžu odpovědět upřímně: "No nezvládám, no a?"

Co všechno bych vlastně měla/chtěla zvládat?

Tak v první řadě děti, že. Krmit, kojit, přebalovat, vařit pro ně nutričně vhodná jídla, oblékat je a zase vysvlékat, hrát si s nimi, rozvíjet je, učit je a vychovávat, číst si s nimi, pochovat je a pomazlit, chodit na čerstvý vzduch, unavit je a socializovat, koupat je, ukládat je ke spánku, nakupovat pro ně (jídlo, oblečení, kosmetiku, léky), utírat jim nosy, zadky, špinavé ruce a tváře, chodit s nimi na preventivní prohlídky, pečovat o ně v nemoci, zajistit jim kontakt s širší rodinou, zaznamenávat pro ně vzpomínky či organizovat fotky, jít jim příkladem.


Dále tu máme domácnost. Je třeba stále dokola prát, třídit prádlo, věšet prádlo, skládat prádlo a taky plínky, vše ukládat na místo. Je třeba vařit, plánovat nákupy potravin, sem tam něco upéct, plnit a vyprazdňovat myčku. Je třeba vše uklízet, vysávat, vytírat, stále dokola umývat jídelní židličku. Je potřeba nakupovat, hlídat, co dochází, dělat seznamy, vybírat a plánovat, co bude potřeba pořídit a zařídit (od nové autosedačky až po jar na nádobí), mít přehled o financích a rozpočtech, sem tam něco opravit, vylepšit nebo naplánovat, kdo to udělá. Pokrýt péči o případné domácí mazlíčky. Mít v pořádku vše i pro různé úřady (od propadlých pasů až po daňové přiznání nebo platbu za popelnice).

Je třeba nezapomenout na sebe a na muže. Takže to by chtělo sem tam podniknout něco bez dětí, mít čas si během dne v klidu popovídat, pomazlit se. Je třeba hlídat si kontakty, odepsat na všechny maily a zprávy, co čekají na vyřízení, zavolat mamce, domluvit setkání s kamarádkou, vyrazit mezi lidi třeba na kafe. Je potřeba starat se o svůj zevnějšek, zajít si zacvičit, jednou za čas ke kadeřnici, pečovat o pleť a nehty a obočí a holení a podobně. Taky je třeba nezakrnět, takže to chce číst, sledovat aktuální dění a taky dění ve svém oboru, věnovat se studiu a udržování či zvyšování kvalifikace, někdy taky vyrazit za kulturou. Určitě to chce aktivně odpočívat - to pro někoho může být třeba pár hodin práce nebo cvičení nebo zahradničení nebo nějaké tvorby jako je psaní, šití či jiné projekty. Jo a pasivní odpočinek jako četba, vypnutí u TV nebo PC a hlavně spánek - to taky nejde pomíjet.


A pak tady máme ještě celou škálu věcí "různého" typu jako je plánování výletů nebo dovolené, cestování obecně, vymýšlení a nákupy dárků, sledování nějakých libovolných trendů (v módě, ve výživě, ve výchově, v designu, v technologiích), péče o domácnost tak, aby byla nejen čistá, ale i pěkná, to znamená sem tam nějaká renovace, rekonstrukce, obnova vybavení, dekorací. Pomoc těm, kteří vás o to z různých důvodů sem tam žádají. Někdy je třeba realizovat aktivity úplně mimo domov, třeba v SVJ, ve škole, v politice nebo v nějaké dobrovolnické organizaci. Ke všemu je nutné vždy navíc počítat s nenadálými změnami plánů a v případě potřeby vše dokázat přeorganizovat nebo předelegovat.

No a u toho všeho je taky potřeba být šťastná, vděčná, pozitivně naladěná, příjemná a všechno si náležitě užívat. Nebo ne?

Týden má 168 hodin (i ten můj, i ten váš)

Dobře. Tohle všechno, co jsem tady sepsala, není nic výjimečného, není to žádná moje extra zátěž. Naopak. Je mnoho lidí, kteří mají od osudu naloženo daleko víc, třeba mají dítě s nějakou speciální potřebou, musejí se starat ještě o nemocného rodiče nebo jsou na všechno sami. Tady nejde o žádné závody v tom, kdo to má těžší nebo kdo je tady super matka. Prostě týden nás všech má 168 hodin, ne více a ne méně. Z toho jasně vyplývá, že nemůžeme dělat všechno tak, abychom byli ve všech aspektech se sebou spokojení. NEJDE TO!! Chvilku o tom přemýšlejte a pak ten osvobozující fakt přijměte. Není to prostě možné! Tak co s tím?

"Veronika na mateřské zvládla vystudovat práva a ty si nenajdeš ani čas na čtení?" 


"Jindra po půl roce od druhého porodu vypadá líp než kdy dřív, takže děti jsou jen výmluvou pro líné ženské." 

"Každý si chvilku na pravidelné cvičení může najít, stačí jen chtít." 


"Renata při mateřské rozjela vlastní firmu, má štěstí, že má jako jedna z mála chlapa, co jí tolik pomáhá."

"Žena, co se po dětech přestane starat o svůj vzhled, se nemá co divit, že ji manžel začal podvádět."

"Já bych nesnesla být jen s dítětem a nic jiného, unudila bych se nebo zakrněla."

"Ona není schopna si doma ani pořádně uklidit, co celý den dělá?"


"Petra se už v půl roce malého vrátila do práce, proč si to dítě teda dělala?"

Znáte to? Hypertoxické řeči, které vedou hlavně v různých diskuzích na netu (a v podobných bažinách) nejen bezdětní, ale i matky, které jsou přesvědčeny, že jen ta jejich cesta je ta správná a všechny ostatní si zaslouží odsouzení. Jsem na to alergická a nikdy se těchto hanobících rituálů neúčastním. Týden nás všech má 168 hodin a je jen na nás, jak s nimi naložíme, abychom byli šťastní.


Když máte dvouleté a osmiměsíční dítě, času opravdu není nazbyt. Ale ano, mám čas NĚCO dělat. A je opravdu super, že si o tom, jak s tímto časem naložím, rozhodnu sama. Neříkám, že je to pokaždé jednoduché, ale snažím se prostě a jednoduše vybírat vždy tak, abych byla šťastná. Nedělám věci jen proto, že bych měla nebo že se to ode mě v mé roli očekává. Nesnažím se dělat všechno, co bych ráda. Nehroutím se z toho, že to nejde, protože vím, že to nejde. Není to moje vina. Pracuji s tím, co mám k dispozici, a nestavím se před zbytečně vysoké cíle. Jasně, mohla bych se snažit víc, ale byla bych šťastnější? Pochybuji. Pravděpodobně bych byla unavenější, frustrovanější a podrážděnější a stejně bych "se sebou" a s tím, jak zvládám, nebyla spokojená. Takže prostě jedu:

Můj minimalistický model mateřství

Prioritu pro mě mají věci, co udělat prostě musím, protože nikdo jiný nemůže nebo nemá tak dobrou možnost/příležitost jako já. Sem patří samozřejmě kojení, většina základní péče o děti, jejich výchova, rozvoj, kontakt s nimi, jejich socializace. Zabezpečování, výběr a případně nákup věcí pro ně (jídlo, oblečení, hračky a nástroje). Patří sem taky můj vlastní rozvoj v oblasti výchovy a péče o děti, "plánování" jejich budoucnosti, aktivní zájem o ně a o možnosti, které jako rodina máme. Pak zde samozřejmě patří taky základní zabezpečení mých vlastních základních potřeb a vlastního fungování (jídlo, spánek, hygiena, základní sociální kontakt). Dále tady patří nejnutnější péče o domácnost, která nejde odložit (praní, nádobí, nákupní seznamy a "todo" listy). Mezi top priority, přes které nejede vlak, patří i vztah s mužem. Proto si třeba naprostou většinu večerů nechávám volných, abychom je mohli trávit spolu (i kdybychom jen spolu něco vařili nebo koukali na film).

Když jsou tyto věci vyřešeny a pokryty (A to třeba i někým jiným! Nejde zde o to, abych např. vždy a vše kolem dětí řešila jen já, to by bylo kontraproduktivní.), je čas na věci, které dělat CHCI úplně prioritně. Výběr těchto věci spočívá na třech pilířích: dělají mě šťastnou, jsem v nich dobrá a nabíjí mě (neunavují!). Sem pro mě patří psaní na blog, šití, plánování a organizace všeho druhu (renovace, dárky, výlety, oslavy, třízení fotek, a podobně).


V další kategorii jsou věci, které bych dělala moc ráda, ale jsou prostě neprioritní a nestíhám je. Nehroutím se z toho, že na ně nemám čas, a věřím, že jak bude postupně ubývat rozsah péče o malinké děti, bude na ně více času. Sem řadím "velké vaření", sledování a zapojování se do věcí veřejných, cestování, čtení, kultura, rozsáhlejší péče o svůj zevnějšek, cvičení, studium a práce, kontakty se vzdálenějšími přáteli. Je super, když mi na něco z toho čas někdy vyjde, ale jsou to často i věci, které jsem nedělala měsíce, i když bych ráda - např. lakování nehtů nebo setkání s některými bezdětnými kamarádkami.

Poslední kategorie jsou věci, které jdou bez problémů předelegovat na někoho jiného a ani nijak extra netoužím po tom, se jimi zabývat nebo s nimi ztrácet čas. Velká část péče o domácnost včetně finančních a úředních záležitostí, včetně velké části vaření a nákupů a včetně péče o kocoura nebo auto leží na mém muži. Stejně tak se Nekorektní stará o podstatnou část rutinní péče o děti. Prostě nejsem na to sama a nemíníme se oba dva tvářit, že ano. Kdyby to tak bylo, nemohla bych dělat nic jiného než věci z první kategorie, a nejspíš bychom nebyli šťastní ani jeden. (O důležitosti partnera se už dlouho chystám taky napsat, pracovní název je "Óda na Nekorektního". :D ) Jo a na větší úklidy nám jednou za tři týdny chodí placená výpomoc - to jsou další hodiny ušetřené na prioritnější věci.


Je mi jedno, že každý má ty priority jiné

Nikdy by mě nenapadlo se pozastavovat nad tím, že to má někdo jinak. Pro někoho je naprosto zásadní "nakrmit" rodinu alespoň jedním pořádným teplým jídlem denně, pro jiného jeho kondice a vzhled, pro dalšího to je neztratit kontakt s prací a pro někoho dalšího krásný uklizený byt. Nic z toho není špatně, ty kategorie priorit máme každý jinde. Proto na (nevyřčené, často z vlastního nitra pramenící) dotazy a pochybnosti ve smyslu: "A to jako nenajdeš ani dvakrát půl hodiny týdně na to, aby sis šla zaběhat?" nebo "A tos měla celý den tolik práce, žes nestihla vytřít v koupelně?"  odpovídám: Jasně, že jo. Akorát tu půl hodinu budu prostě muset ukrást z jiné činnosti, která tím pádem zůstane nevykonaná. Ať už to bude obětovaná návštěva u kamarádky a jejich dětí (kamarádů mých dětí) anebo třeba obětovaný článek na blogu. Čas se prostě přelívá odněkud někam a není vůbec špatné si s ním hospodařit podle vlastních priorit. To je to, co mě dělá šťastnou a vděčnou a co mě drží v bezpečné vzdálenosti od života v neustálé frustraci či rovnou v blázinci.

Třeba to, jak to mám já, někomu z vás pomůže pročistit si hlavu a život. Podle mě je zbytečné se vybičovávat k výkonům, jejichž výsledek často není zdaleka tak uspokojivý jako něco zdánlivě méně důležitého. Pro mě je ten opravdu uspokojivý pocit třeba to, že (skoro) neřvu na svoje děti, že se (skoro) nehádám s mužem, že si můžu po čase přečíst své staré příspěvky na blogu, prohlídnout alba fotek dětí anebo se projít v šatech, které jsem si ušila. Podělíte se se mnou o ty vaše priority? Těším se na komentáře!

20. dubna 2017

blog ~ rozhovor s Mateřskou povolenou

Po úspěchu v soutěži MAMAblog roku 2016 se opět můžu něčím pochlubit. Tentokrát si mě pro rozhovor vybrala skvělá Aneta Majerčíková, která vede internetové stránky Šestinedělky (pomáhající maminkám spokojeněji projít dobou poporodní, koukněte). 

Takže i když nejsem žádná celebrita, tady máte můj první poskytnutý rozhovor. Jaký je život se dvěma dětmi brzy po sobě? Jak to (zatím) zvládám tak, aniž bych skončila v Černovicích? Co mám v plánu s blogem, s dětmi, se sebou? Na to vše se sice snažím odpovídat tady na blogu, ale pro Anetu jsem to zhustila do rozhovoru, který si můžete přečíst TADY.

P.S. Všechna čest Anetě. Moje rozbíhavé myšlení a ukecanost není snadné přenést do textu, který by měl hlavu a patu. Vím to moc dobře, protože se o to sama snažím pokaždé, když na Mateřskou povolenou něco přispívám. A je to fakt fuška.


19. dubna 2017

Olívka ~ osmiměsíční

Olívka má osm měsíců a já v ní pořád vidím malinkaté miminko. Vůbec se mi nechce věřit, že když bylo Toníkovi osm měsíců, už jsem v té době podruhé otěhotněla. Toník mi v té době přišel už hrozně velký kluk, takové batole. A Olívka vůbec! Prostě změněná optika druhomatky. Jinak tento měsíc byl pro nás suprový, hodně aktivní. Přálo nám počasí, tak jsme byli hodně venku, a když nepřálo, tak jsme byli taky dost v herničkách. Nikdo nebyl po dlouhé době nemocný - to k tomu určitě dost přispělo. Olívka se mnou v osmém měsíci taky jela vlakem a byly jsme u kadeřnice (Olí teda jen doprovod) a taky poprvé v ZOO. Zkrátka jsme se nikdo nenudili.

Olí s nudlí

V osmém měsíci už si Olí ustanovila víceméně pravidelný spánkový režim na dvou spáncích za den. První tak na hodinku a půl až dvě hoďky dopoledne od cca půl desáté, druhý odpoledne asi od tří. V noci spí o trochu lépe než předtím. Subjektivně mám dojem, že se budí méně často. Usíná kolem půl osmé či osmé. Potom se vzbudí někdy po jedenácté, to si ji beru k sobě do postele. Pak mám dojem, že se budívá tak dvakrát po sobě spíš až nad ránem. Vstává pak okolo půl sedmé, ale to proto, že ji budí Toník, když jsme bez Toníka, spí až do půl osmé i déle. Po této stránce si stěžovat rozhodně nemůžu. Když je Olívka vzhůru, pěkně si hraje a zkouší kolínka. Začíná už taky nespokojeně a hlasitě dávat najevo nudu, takže ideální je ji na hraní přesouvat po bytě na různá místa, kde má nové vjemy a věci na zkoumání. Přesně to samé si pamatuji i s Toníkem - to jsme si chodili "hrát" i do koupelny třeba. :D

V příkrmech pokračujeme tak nějak intuitivně a bez návodu. K obědu sní pořád tak max. 60 g nějaké dobroty. Když jsme venku nebo na cestách, více než u Toníka sáhnu i po kupované skleničce a přiznávám, že ta jí jede znatelně víc. Pravděpodobně to bude díky tomu, že je tekutejší a umixovanější, než co jí dělám já. Já teda razím filozofii, že je lepší, když toho sní na množství méně, ale zase s nějakou strukturou a s kousky. Na ranní svačinkosnídani sní tak 30-40 g ovoce, kam někdy přidám i vařené ovesné vločky a podobně. Odpoledne si dává bílý jogurt a ten prostě zbožňuje. Mám dojem, že by byla schopná sníst klidně i celý kelímek. Otvírá u toho pusu tak, jako u žádného jiného jídla, tak asi bude milovnice mléčných výrobků po mamince. (Jojo, trend redukce mléka a mléčných výrobků ve stravě opravdu není nic pro mě...)

Na osmiměsíční kontrole Olívka měřila 67,5 cm a vážila 8740 g. Odhadovala jsem, že bude teda delší, ale je to prcek (i když na váhu zrovna nee :D ). Toník v jejím věku měl více o 4,5 cm a 1,2 kg. Má už celkem povyrostlé obě spodní jedničky a brzy nejspíš přivítáme spodní dvojky, které ji občas pozlobí. Po horních zubech zatím nikde žádné stopy. Bude to legrační zubatka se čtyřmi zuby dole a holou dásní nahoře, už se těším. :D


Na to, že v sedmém měsíci netušila, že nějaká kolínka má, na nich v měsíci osmém strávila fakt hodně času. Začalo to tím, že neustále dělala klik/plank, někdy až do stříšky, pak přidala kolínka a pohupování. Ke konci měsíce už se pokoušela o lezení i plazení stylem, že pár centimetrů zvládla. No rozplazila se technicky až v devátém měsíci a na její styl se můžete kouknout ZDE. Jinak svůj pohyb doplňuje válením sudů a pivotováním a dostane se tak cíleně prakticky kamkoliv. Asi dvakrát jsem ji zahlédla i v šikmém sedu, ale to vždy jen na chviličku. Olívka zvládá klešťový úchop a pořád něco zkoumá, a to i malinké předměty. Umí se opravdu dlouho soustředit a sama se zabavit. (DÍKY!) Reaguje na své jméno a taky na jméno našeho kocoura, na Toníkovo jméno a na máma a táta (to nás či Edgara hned začne vyhlížet a hledat). Zdvojuje už hromadu slabik a některé jednoduché už je schopna napodobit či je po nás zopakovat. 

Olívčin osmý měsíc obrazem:



 

 
 










18. dubna 2017

poprvé ~ Olívka plazič

Tak je to tady zase, Olívka je mobilní! Ještě donedávna to vůbec nevypadalo. Ve dnech okolo jejich osmiměsíčnin ale zčistajasna přišel zlom a najednou byla celá taková koordinovanější a každou chvilku šup na kolínka a já jsem si říkala, že se snad každou chvíli rozleze.

Místo toho den po jejich osmi měsících přišlo plazení. Oproti Toníkovi (KUK - můžete jejich styly pěkně porovnat) to vypadá líp a je to i o dost efektivnější. :D Navíc je k tomu teď každou chvíli i na kolínkách a sem tam si už i popoleze. Momentálně celé její přesouvání vypadá asi tak, jako když někdo nešikovný plave motýlka. Kolínka - popolezení jednou a druhou nohou - puštění rukou s posunem/poskokem dopředu - závěrečné krátké poplazení - znovu kolínka. Snad se mi i tento styl podaří natočit! Tady je zatím 4 dny staré krátké plazící video: 



Do nějakých extra velkých vzdáleností se zatím naštěstí nepouští. Uplazené maximum je momentálně tak 2,5 metru. Nicméně ze zkušenosti vím, že teď už to asi bude rychlé. Obzvlášť když svou novou schopnost stále vydatně doplňuje koulením. 

Go, Olívko, go! (...ale prosím pomalu!)

7. dubna 2017

mateřství ~ odplenkování

Jeden z příspěvků, které už delší dobu avizuji se týká odplenkování Toníka. Navážu trochu na svůj loňský článek o nočníku, aspoň můžu některé jeho principy zhodnotit ze zpětného pohledu. Takže jak se nám to vlastně všechno podařilo?

Toník má 9 - 14 měsíců - nočník je kamarád

V tomhle období probíhalo seznamování s nočníkem, a jelikož měl Toník veskrze pozitivní reakce, byli jsme povzbuzeni a těšili se na léto. Vše probíhalo v režimu popsaném ZDE. Toník čůral po spaní a taky během dne, když souhlasil s mou pobídkou na nočníček. Někdy si ho i sám nosil. S kakáním jsme tolik úspěchů neměli, ale nechávali jsme tomu volný průběh.


Toník má 15 - 18 měsíců - "nočníček nee"

Přišlo vytoužené léto a Toník se pozvolna začal s nočníkem zhoršovat. Bylo sice teplo, tak mohl být pořád nahulatý, ale to, že čůral v podstatě všude, mu vůbec nevadilo a ani mu to nijak nespínalo. Na moje dotazy, zda nechce na nočníček, tvrdošíjně odpovídal "nočníček nee" a sedl si jen málokdy. Když už si teda sedl, tak se vyčůral pokaždé, ale loužičky (i ty horší záležitosti) byly u nás na denním pořádku. I když to bylo celkem frustrující, stejně jsme ho doma bez plenky nechávali skoro pořád, přišlo nám to tak nějak správné. Pokud je vám takovýto způsob sympatický, mám pro vás tip. Vyplatí se zásoba podkolenek, nadkolenek, leg-warmerů a různých návleků pro nožky v teple.

Někdy v létě ho začalo bavit loužičky po sobě vytírat. Tak pokud se nějaká udála, vždy jsme ho poprosili, aby přinesl hadřičku a pak jsme společně uklidili a mluvili o nočníčku. Srpnový příchod miminka naštěstí žádný regres nepřivodil, a Toník na tom byl s plenkama a nočníkem pořád tak nějak stejně.

Co nakonec začalo celkem dobře fungovat, bylo dětské záchodové prkénko. Ukázali jsme mu, že může chodit na velký záchod "jako táta" a to se mu moc líbilo. Někdy v září tak začal říkat "táta" i jako signál toho, že by chtěl na záchod, což bylo celkem srandovní. Dařilo se nám tak 50/50,  případě velké potřeby i víc. Docela se o bobo hlásil a navíc na něm šlo i celkem dobře poznat, že se mu chce, takže jsme to zvládali odchytit. Trochu nám to komplikoval fakt, že Toník kadil tak 3x-5x denně a nebylo to ani v pravidelné nebo předvídatelné časy.


Toník má 18 - 21 měsíců - zlom

Sám se začíná velmi spolehlivě hlásit, hlavně teda doma, loužiček po bytě ubývá. Obrat přišel úplně sám a nejsem si vědoma, že bychom ho něčím nastartovali my jako rodiče. Maximálně mohla pomoci zase nahota a volnost, i když už bylo chladněji.. Nahaté hlášení prostě fungovalo mnohem spolehlivěji, než když byl v punčoškách či teplácích.

Kadění hlásil jedna radost a za tyto tři měsíce skončily v plence tak maximálně 4 nálože, vše ostatní nočník nebo záchod. To bylo opravdu super a pro rodiče látkující dvě děti velká úleva. Plenku pak už dostával jen na ven a na spaní. Někdy v půlce podzimu se úplně sám začal hlásit o čůraní i na návštěvách, vlastně kdykoliv někde zahlédl nočník, hned jej chtěl pokřtít. Tohle bylo velké nakopnutí k tomu, abychom zkusili vyrazit ven úplně bez plenky.


Toník má 21 měsíců - sbohem denní plíno!

Odhodlali jsme se k tomu v období kolem Vánoc. Co nám teda moc nepřálo, byla celkem krutá zima, která panovala dokonce i v Brně. Osobně jsem váhala, zda se do prvních procházek bez plenky pouštět v mrazech, ale neodbytný pocit, že na to čas dozrál, a obavy, abychom nějak nezazdili ten správný moment, to rozhodlo. Plenku na ven už jsme po Vánocích nedali. A to dokonce ani když jsme byli v průběhu svátků u babiček a mimo "naše prostředí".

Celý leden jsem s sebou ještě nosila komplet převlečení - spodní prádlo, punčochy, kalhoty - a byli jsme opatrní obzvláště se zimní kombinézou (abychom měli v tom případě na převlečení i bundu!). Ale víte co? Nikdy to nebylo potřeba, Toník se venku nikdy nepočůral, žádná nehoda se nekonala. Abych byla přesná, tak asi tři čtyři nehody jsme od té doby zažili, jednou na návštěvě, kde se styděl si říct, a ostatní doma z neznámých důvodů. Někdy taky, když je hodně zabraný do hry, udělá nejdřív "kapipapipap" (jak tomu říká), a na nočník či záchod letíme na poslední chvíli. Pracujeme teď na tom, aby se to nestávalo.

Ušila jsem taky Toníkovi troje krásné trenýrky, abychom úspěch oslavili.


Toník má 22 měsíců - sbohem plíno na odpolední spaní!

Tak to bylo rychlé, plenku měl po spaní vždy suchou, tak asi nebylo s čím otálet. Zůstává jedna plínka na noc a i ta bývá suchá - vzít či nevzít?


Toník má 23 měsíců - velký kluk

Tak jsme mu ji vzali. Je to sice dost brzo, ale chtěli jsme to zkusit, protože prostě evidentně v noci nečůrá. Od té doby zůstala postel zcela ušetřena jakýchkoli nehod a to i při nemoci. Ani ho není potřeba v průběhu noci budit, aby se vyčůral, prostě nic. Nejspíš v tom sehrává roli i to, že Toník celkem málo pije. Nicméně máme všichni radost, že Toník je už pánem svého vylučování! :D

Ze svých nočníkových zásad z loňského článku bych z dnešního pohledu ponechala v platnosti všechny kromě toho, že nočník má své místo v koupelně. Byli jsme nuceni přesunout ho mnohem blíž a taky ho v případě naléhavého hlášení donést k Toníkovi. Nicméně mít pro něj nějaké stabilní místo, je určitě fajn. Dítě pak ví, kde ho hledat.

No a teď už nás čekají nové výzvy. Třeba jak skloubit Toníkovo konstantní přání čůrat ve stoje s tím, aby se naučil mířit (Toní, dolů proboha!) a oklepávat. :D No a za rok znovu tentokrát s Olív! Jsem zvědavá, jak moc se bude v tomto Toníkovi podobat nebo se od něj lišit.